Vajíčková kultura?

Máme takové politiky, jaké si zasloužíme. Tato slova jsem napsal ve svém předcházejícím blogu před několika dny a pod dojmem posledních událostí na nich stále trvám. Pokud chceme Jiřímu Paroubkovi a jeho věrným něco vyčítat, nesmíme se přitom sami chovat jako nějaká svoloč, vyznávající vajíčkovou kulturu.

Za pár měsíců oslavíme dvacáté výročí sametu. Mnozí z nynějších vejcovrhačů v té době buď nebyli na světě, nebo si vzhledem ke svému věku tehdejší atmosféru nemohou pamatovat. Celý svět nám tehdy záviděl eleganci, s jakou jsme dokázali z gruntu změnit režim, který zde měl být na věčné časy. Byla to poměrně bouřlivá doba, zvláště když nikdo netušil, jak to nakonec skončí. Policejní zásahy s vodními děly byly stále v živé paměti a straně věrní soudruzi milicionáři také znamenali velkou hrozbu. Převrat však proběhl na velmi vysoké úrovni bez použití jakékoliv formy násilí, pokud nepočítáme násilí prvotní, tedy na Národní třídě.

Před světem jsme se tak prezentovali jako vyspělý kulturní národ, který i velmi složité problémy dokáže řešit tak, jak nikdo jiný před ním. S podobnou elegancí, byť již bez nadšení, proběhlo i rozdělení tehdejšího Československa o několik let později. Žádná vajíčka či psí lejna tehdy vzduchem nelétala.

Jiří Paroubek a jeho věrní si za současnou situaci trochu mohou sami. Podzimní volební kampaň vedli velmi ostře. Po grandiózním vítězství se ještě usilovněji snažili zakousnout Topolánkovu vládu, až se jim to za přispění Hradního pána, zcela nečekaně povedlo. Bylo to tak trochu Pyrhovo vítězství, které jim poněkud zamotalo hlavy. Předčasné volby tak byly jedinou alternativou proti alternativě převzetí moci po padnuvším Topolánkovi, kdy by Jiří Paroubek byl sám zodpovědný za vývoj věcí veřejných.

Spojení volební kampaně k evpropským volbám s kampaní do poslanecké sněmovny, byť to sociální demokraté zrovna nepřiznávají, bylo zahájeno snad s větší razancí, než na podzim. Topolánkovi hoši rovněž nelenili a zahájili kampaň formou „antikampaně“ stejně rázně a stejně hrubě. Když drsné způsoby sociálním demokratům na podzim vyhrály volby, zkusíme to též.  Zkrátka a dobře, mezi dvěma největšími hráči na české politické scéně se rozhořela skutečná válka. Rivalové z jedné či z druhé strany své protivníky nikterak nešetřili a tak voličskému publiku předváděli až nechutné divadlo.

Nelze se pak divit, že obě strany začali vzbuzovat emoce jak u svých stoupenců a sympatizantů, tak i u stoupenců a sympatizantů protivníka. I když spousta lidí začala být tímto situací znechucena, objevil se tu prostor pro vybití emocí určité kategorie lidí, kteří snad ani se žádným politickým uskupením nesympatizují, ale kteří zde vidí možnost anonymně vybít své emoce.

Anonymita davu, který dokáže řvát při fotbalu někde na ochozech stadiónů, a pokud to na vybití emocí nestačí, pak také ničit vše, co přijde pod ruku. Anonymita, která dovolí druhého beztrestně urážet nebo mu dokonce fyzicky ublížit. Do této kategorie nepatří pouze řvouni na stadionech, jsou to také vajíčkoví vrhači či darebáci, házející do oken domů zápalné láhve atp.

Jak takové lidi nazvat? Lůza nebo řádní občané, svobodně vyjadřující svůj občanský postoj? Tito lidé se nacházejí napříč celého spektra společnosti. Jsou to lidé v podstatě ubozí a inteligenčně silně zaostalí. Byť mnozí z nich mohou mít i akademické tituly. Napadá mne pouze jedno, významově obtížně přeložitelné ruské slovo „svoloč“.

A co Jiří Paroubek? Zcela neodůvodněně označuje tyto útoky za organizované akce ODS. Mirek Topolánek naopak obviní paroubkovce z masochismu, kteří v zájmu zkompromitovat politického rivala, si tyto útoky sami objednali. Vyloučit se nedá ani jedno, ani druhé.  Historie nám ukazuje, že v minulosti se podobné metody politického boje s úspěchem používaly. Stačí si připomenout zapálení Reichstagu nacisty či provokační akce STB za vlády komunistů.

Co na to občan a tedy volič? Má pouze jednu správnou volbu, ke které ho ale nikdo nemůže nutit. Nenechat se znechutit a jít k volbám. Jak k evropským, tak k parlamentním. Volit ty strany a ty politiky, kteří kromě zajímavého volebního, a hlavně reálného, volebního programu představují i slušnost. Využít institutu preferenčních hlasů, a nehodné pohlaváry odsunout na vedlejší kolej. Znám řadu velmi slušných lidí jak u občanských, tak i u sociálních demokratů. Rovněž i mezi komunisty mám několik přátel. Slušní lidé jsou totiž všude. Stejně jako hulváti. Proto masivní účastí ve volbách dejme najevo znechucení současnou politickou scénou, odmítněme vajíčkovou kulturu a převezměme zodpovědnost za vývoj věcí veřejných.