Co s tím Božím dárečkem?

Ač jsem si slíbil, že už nebudu vzpomínat, tak mi to nedá.  Vzpomínka na nejkrásnější chvíle, byť do jisté míry alkoholické, je nezapomenutelná.

Dnes je tomu přesně šestnáct měsíců, kdy jsem měl ve 3. A. definitivně poslední hodinu fyziky. Študáčci mi zazpívali modlitbu na nápěv Amazing Grace, kterou jsem je kdysi naučil, a potom mi dali lahvinku milovaného červeného tramínku. Pěkně v krabici, na které byly jejich podpisy. „Jak jste přišli na to, že já zrovna tohle vínko rád?“ zeptal jsem se trochu vyjeveně. Jen se smáli. V kabinetě mi kolegyňky pod příslibem mlčení prozradily, že tam byla z té třídy deputace, prý na výzvědách. Tak, a je to venku, po šestnácti měsících.

O hodinu později další definitivně poslední hodina fyziky, tentokrát v 5. K. Opět loučení, byť bez zpěvu, opět dárek. Opět tekutý! Snad je to mým alkoholickým jménem! Flaštička plná "svěcené vody", tedy sliovičky. Prostinká čirá láhev bez krabice, hustě popsaná jejich podpisy.  

Oba tyto Boží dárečky jsem uložil do regálu ve sklepě a docela na ně zapomněl. Až dnes, kdy jsem dostal slinu na něco chlapského, jsem si vzpomněl, že mi tam někde ve šteláři zahálí něco dobrého. Sliovičku jsem načal, v tomto sychravém počasí je vynikající na "otrávení červa." Je to ta nejlepší prevence na chřipku a podobná potvorstva. Pár týdnů mi vydrží po malých štamprlkách. Šak už aj můj starý tatíček říkávali, že takováto medicína je po malých dávkách neškodná v jakémkoliv množství. A červený tramínek? Ten si otevřu ke štědrovečerní večeři a vypiji s těmi, které mám nejvíc rád.

A co vy, děcka moje, takřka vlastní? Šmánkote, vždyť to už jsou vysokoškoláci! Odpusťte starému dědkovi jeho troufalost! Setkám se s vámi někdy? Doufám, že to bude ještě na tomto světě, dá-li Pán. A když ne, tak tam u Něho.