(Ne)zapomeňme na Husa

Mistr Jan Hus, reformátor, odpůrce kněžourů čili černoprdelníků, jak je nazývá jeden dřímající politik, a zastánce pravdy. Tak je tento „velikán“ našich dějin chápán po staletí, tak jej chápal tatíček Masaryk, stejně tak jej chápali i komunisté.

Hus byl v podstatě dobrý a poctivý člověk, dobrý kazatel – dnes bychom řekli řečník a především mizerný teolog. Stejně tak Jeroným Pražský, jehož jméno bývá často vyslovováno jedním dechem s Husovým a jenž se dočkal stejného osudu. Žádný z nich nebyl protestantský reformátor, jak se už dob národního obrození traduje, ale oba byli katolíci a ctitelé Panny Marie. Ono totiž protestantismus, s výjimkou valdenských a albigenských heretiků, zatím nespatřil světlo světa. Oba mistři učení Pražského, Jan i Jeroným, tedy usilovali o reformu Církve. Církev se počátkem XV. století nacházela ve velmi těžkém postavení a bylo nutné ji reformovat. Proto byl svolán kostnický koncil a ne kvůli Husovi, jak nám tzv. vlastenci neustále namlouvají. Husův případ byl totiž naprosto okrajovou a bezvýznamnou epizodou kostnického sněmu. Mezi reformátory, kteří církev skutečně chtěli reformovat, patřili např. sv. Dominik, sv. František z Assisi či sv. Ignác z Loyoly, a do určité míry rovněž Jan a Jeroným, než se nakazil viclifovskými bludy.

Takže pozor! Reforma není reformace!

V žádném případě reformátorem Církve nebyl zběhlý augustiniánský mnich Luther či švýcarský pseudotheolog francouzského původu Jean Cauvin (Kalvín). Tito arcikacíři a jejich jedovaté učení mají na svědomí řadu náboženských válek včetně války třicetileté, morální a duchovní devastaci velké části Evropy, a de facto na ně navázali volnomyšlenkáři typu Voltaira či Rousseaua, což vedlo k teroru, do té doby nevídaného, od časů Nerona a Diocletiana k největšímu pronásledování Církve, tedy k francouzské revoluci. Reformace tudíž není snaha o obrodu Církve, ale snaha o její zničení. A jelikož se to těmto splozencům Ďábla nedaří, o to víc protestanti, zednáři či volnomyšlenkářští liberálové běsní, dští oheň a síru proti Církvi, tedy proti Církvi katolické, a stále víc a více glorifikují mizerného pobloudilého teologa Husa. Není náhodou, že husitské běsnění bylo glorifikováno zednáři, volnomyšlenkáři, socany i komunisty, že jejich neoficiálním svatým se stal právě pobloudilý Hus, kterého v nedávné době nekriticky obdivoval nejen Gottwald s Nejedlým, ale rovněž Havel a Masaryk.

A tady je nutné zastavit se u Husova pojetí pravdy, za kterou dobrovolně podstoupil mučednickou smrt. Husovu pravdu je nutno chápat v kontextu Písma Svatého a ve stylu vyjadřování XV. století. Pojem "pravda" nebyl tehdy chápán pouze v dnešním pojetí, ale byl především synonymem pro Boha (srov. Moudr., Přísl.). Takže heslo na prezidentské vlajce je pouze účelové masarykovské překroucení Husova citátu, vytrženého z kontextu.

Co k tomu dodat? Dnešního dne si připomínáme událost, na kterou naše národy nemůžou být hrdé. Pobloudilý Hus za sebou nechal dvě desítky let trvající občanskou válku a téměř šest století morálního a duchovního úpadku národa. Na to jsme hrdí? Proto si to připomínáme státním svátkem? Bohužel!