14. červenec – počátek krvavého teroru

Stejně jako upálení M.J.Husa 6. července v naší zemi, tak také pro Francouze je dobytí Bastily 14. července důvodem ke státnímu svátku. V obou případech tyto události stály na počátku nepředstavitelného krvavého teroru a občanské války. V obou případech to byl hon na kněze, řeholníky a ostatní duchovní osoby, včetně obyvatel s nimi sympatizujícími. V obou případech tyto události stojí na počátku nejtemnějšího období dějin obou národů.

Pařížská lůza, v učebnicích vydávaná za pařížský lid, se 14. července 1789 začala shromažďovat v okolí pařížské pevnosti Bastila. Důvodem bylo údajné ohrožení občanských práv lidu. Posádka Bastily byla nevelká. Tvořili ji pouze invalidé a vězeňští dozorci. Kromě toho tam bylo několik dnů předtím převeleno čtyřicet Švýcarů z pluku Salis–Samaden, poněvadž pařížský velitel markýz Benseval předpokládal potíže.

Lůza zaútočila na vysoké zdi Bastily pomocí ručních zbraní. Zároveň samozvaní vůdcové útočícího davu vyzývali velitele pevnosti markýze De Launay ke kapitulaci a k vydání zásob zbraní a střeliva. Také měla být odstraněna děla z věží pevnosti. Dnes se těžko dá určit, zda se jednalo o provokaci či o nedorozumění, ale během vyjednávání došlo k napadení parlamentářů. To dav rozlítilo. Jakmile byli Pařížané posíleni dvěma oddíly francouzské gardy, došlo ke skutečnému útoku na pevnost, na jehož počátku padlo kolem stovky útočníků a také někteří obránci. Posádka zmalomyslněla a vyzvala markýze De Launay ke kapitulaci. Ten se podvolil a nechal otevřít brány. Zlobou šílený dav pod vedením občana Maillarda zmasakroval invalidy i Švýcary. Velitele Bastily, markýze de Launay, bez ohledu na jeho zranění, odvlekli nejdříve na pařížskou radnici a posléze na Place de Grève, kdy byl ubit. Hlava tohoto prvního mučedníka byla nabodnuta na píku a jako zástava nesena v průvodu do Calais-Rayleu.

To co následovalo, je jako hrůzný sen, jako nekonečná série hororových příběhů. To vše pod heslem „Liberté, égalité, fraternité.“ Tatíček Masaryk o tom napsal: „…teprve Francouzská revoluce kodifikovala práva člověka a tím i úplnou svobodu svědomí a uskutečnila ji v ohledu náboženském.[1]“  Zbožňovaný tatíček Osvoboditel, jinak nekritický obdivovatel M.J.Husa a husitů, jaksi pominul to, o čem se nemluví. Že svoboda svědomí platila pouze pro některé. Nikterak už neplatila pro lidi věřící, tedy pro lidi v ohledu náboženském. Nejen ohněm a mečem, nýbrž do té doby nepředstavitelnou genocidou za pomoci nástroje doktora Guillotina bylo zmasakrováno obyvatelstvo ve Vendée a také jinde. Větší zločiny byly páchány až v Sovětském Rusku a potom v rámci konečného řešení židovské otázky za nacistického Německa. Ve Vendée v tu dobu zahynulo dvě stě tisíc až půl milionu lidí. Prameny se různí. Pro tyto mučedníky neplatilo nabubřelé heslo revoluce o volnosti, o rovnosti, o bratrství. Tito nepřátelé revoluce totiž tato slova chápali ve smyslu Evangelia. Proto byli umučeni, vyvražděni, zmasakrováni.

Obrovským trnem v oku vzbouřené lůze ve Francii byly duchovní osoby, které byly programově pronásledovány. Tisíce jich skončilo na popravištích či ve vězeních. Desetitisíce jich emigrovalo. Není bez zajímavosti, že právě za běsnění francouzské revoluce byl ve Francii zavedený nechvalně známý institut státního souhlasu kněžím, který i u nás oficiálně fungoval až do roku 1989, a de facto, nikoliv de jure, přetrvává dodnes, protože sekulární český stát nechce, aby se církve staly nezávislými na státu. Ne nadarmo se ateismus stal ve Francii, stejně jako u nás, „státním náboženstvím“. Pozůstatky jsou patrny dodnes, když se v současné Francii, v zemi Karla Velikého a svatého Ludvíka, zakazuje nošení náboženských symbolů. To není pouze obrana proti muslimským teroristům. To je útok také proti křesťanům. Ne nadarmo v současné socialistické francouzské vládě sedí muslimové, největší nepřátelé křesťanů. Ostatně, co se děje v zemi svatého Václava či svatých Cyrila a Metoděje, jejichž svátek jsme před několika dny oslavili?

Prokletí událostí 14. července stále nese své ovoce. Stejně jako prokletí 6. července.

[1] Masaryk,T.G.: Světová revoluce, Praha 1930, str.608