My House – My Castle

Může se člověk v Česku proti zlodějům a násilníkům bránit? Samozřejmě, že nesmí. Nesmí se bránit střílením či jinou zbraní, nesmí zloděje odposlouchávat či dokonce to zveřejnit. Zloděj je totiž českým státem chráněný druh. Chráněné druhy jsou chráněné proto, že jsou na vymření. Zloději, násilníci a ostatní gauneři v Česku právě naopak.

Ve čtvrtek byl gauner, který se vloupal se svým komplicem do soukromého objektu střelen kuší do hlavy. Policie pak střelce, bránícího svůj majetek, možná i život, zadrželi a umístili v policejní cele.

Ó, jak typické pro tuto zemi! Každý ze čtenářů si určitě vzpomene na nějaký případ, kdy někdo bránil svůj život vůči násilníkům čii majetek vůči zlodějům. Podle přirozeného zákona má na to každý svaté právo. V řadě civilizovaných zemí, Česko však dle všeho mezi ně nepatří, se jedná o samozřejmost. Tam se člověk může bránit všemi prostředky.

Mediálně známý je případ z ledna tohoto roku, kdy Sarah Dawn McKinleyová z Oklahomy položila policejní operátorce otázku, zda je povoleno střelit zloděje, který se dobývá do jejího domu. "Mám v rukou dvě zbraně. Je to OK střelit ho, když vleze do dveří?" zeptala se. "Musíte udělat cokoliv, abyste se ochránila. Nemůžu vám říct, že to můžete udělat, ale dělejte to, co musíte, abyste ochránila vaše dítě," poradila jí klidným hlasem operátorka Diane Grahamová. Když mladá žena jednoho z útočníků zastřelila, nebyla vůbec obviněna. Místní prokurátor James Walters pak v televizi CNN prohlásil, že proti mladé ženě nevznese žádná obvinění, jednala totiž v sebeobraně. "Člověk má právo se chránit, stejně jako svou rodinu a majetek," vysvětlil Walters s tím, že operátorka podle něj mladé ženě poradila správně.[1]

Jenže jak je to u nás? Právě loni v březnu dospěl Nejvyšší soud k opravdu moudrému verdiktu, podle kterého je usmrcení zloděje vraždou a ne pouze zabitím. Jednalo se o známý případ Karla Bašty, který dvakrát vystřelil na auto, ve kterém ujížděli zloději s lupem z jeho sběrny surovin. Při posledním projednávání u Vrchního soudu dostal pan Bašta šest let vězení za pokus o vraždu.

Tento nález Nejvyššího soudu nepotřebuje komentáře. Normální občan si však musí pomyslet něco, co při hlasitém či písemném vyjádření by se dalo označit jako pohrdání soudem. Když mne okradou a já přistihnu viníka, tak bych měl příslušnému zloději ještě popřát dobrého užití lupu? Toto měl příslušný, z našich daní velmi dobře placený soudce na mysli? Nutno podotknout, že vzápětí se do případu vložil prezident Václav Klaus a Karlu Baštovi udělil milost. Stupidita verdiktu byla v tomto případě už opravdu veliká. Děkuji, pane prezidente.

Rekvalifikace obrany vlastního majetku Nejvyšším soudem znamená, že pokud se nenechám okrást a příslušný chmaták při tom „zakalí“, půjdu na mnoho let do kriminálu jako úkladný vrah. Ve společnosti, kde objasněnost kriminality je pořád velmi nízká, kde se krade ve velkém, kde bují korupce téměř jako v banánových republikách, tam se normální člověk spravedlnosti nedovolá. Pokud by totiž dotyčný okradený byl schopný zloděje identifikovat, potom důkazní břemeno, tedy dokázat, že příslušným gaunerem byl vůbec okraden, zůstává na okradeném. Navíc mu hrozí trestní stíhání za křivé nařčení, pokud své tvrzení náležitě neprokáže.

Žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže někomu bránit v jeho svatém právu, tedy v obraně svého majetku či života. „My House – My Castle“, čili „můj dům – můj hrad“. Toto anglické rčení proklamující nedotknutelnost soukromého vlastnictví jsme doposud nepřijali za vlastní, což je velká škoda. Soukromé vlastnictví je v očích mnoha a mnoha lidí považováno jako cosi nepatřičného. Jako by každý, kdo něco vlastní, toho nabyl pouze nepoctivou cestou. Je to, dle mého soudu, důsledek čtyřicetileté výchovy v minulém režimu a zhoubného lidumilství doby polistopadové.

Ano, usmrtit člověka je velmi závažný čin, nikdy však nemůže být hodnocen jako vražda, pokud bráním sebe nebo svůj majetek. Vražda totiž předpokládá úmysl. Usmrcení při krizové situaci, a tou obrana majetku (nemyslím tím samozřejmě extrém, jako je třeba krádež hlávky salátu na zahrádce apod.) či života určitě je, nikoliv. Proto trest za tyto dva skutky nemůže být stejný.

Institut tzv. přiměřené obrany v daných případech je holý nesmysl. Svého času, ještě v době předlistopadové, mi jeden známý, příslušník veřejné bezpečnosti, na tohle téma řekl asi toto: „Přiměřená obrana spočívá v tom, že když dostanu přes hubu, tak já tomu dotyčnému mohu dát rovněž přes hubu. Pokud bych mu dal dvě, je to z mé strany nepřiměřený útok. I když budu ve službě a k tomu ještě v uniformě.“ Bohužel, tento princip přiměřené obrany díky potrhlým humanistům v našem tzv. právním státu přetrvává dodnes. Takže pokud na mne někdo míří pistolí, já musím počkat, až on vystřelí. Potom, pokud on se netrefí, mohu vystřelit já.

Mám se tedy nechat okrást, zmrzačit nebo dokonce zabít?

NE, NENECHÁM! AŤ MNE TŘEBA ZA TO ZAVŘOU!

[1] Viz: http://zpravy.idnes.cz/smim-strelit-lupice-ptala-se-americanka-operatorky-a-pak-stiskla-spoust-1og-/zahranicni.aspx?c=A120105_104507_zahranicni_ipl