Tablo

„Pane kolego, viděl jste tablo 4. A? Něco tak ostudného jsem za ta léta, co učím, nezažila. A představte si, pane kolego, třídní to ještě zlehčuje!“

Dříve než pan Oldřich, postarší profesor gymnázia, mohl rozkacené kolegyni Božence odpovědět, že žádné letošní tablo dosud neviděl, paní Boženka opět spustila stavidla své výmluvnosti. „Takové čuňačiny, pane kolego! Hrůza!“ Chudinka paní Boženka, jak strašně se styděla, když to na tom tablu četla. Ještě že neuvedli jméno školy! To by byla ostuda! Škola našeho jména a něco takového! Hrůza, hrůza a ještě jednou hrůza! Dokonce i lidé si před tím uplivávají! Mužský protějšek rozčilené paní Boženky se neprozřetelně zmohl na nesmělou otázku, proč že si lidé uplivávají. Kdyby raději byl zticha! Následoval další slovní příval, za který by se nemusela stydět ani Iva Janžurová nebo dokonce ani Sopfia Loren. U nešťastné výlohy před ještě nešťastnějším tablem se prý zastavila jedna maminka s dítětem a vzápětí odešla se slovy: „Pojď Jiříčku, takové sprosťárny nebudeme číst.“

„Víte, pane kolego, jak mi při tom bylo? Jak jsem se za ty naše maturanty styděla?“ ukončila své výlevy paní Boženka. Pan Oldřich zúčastněně pokýval hlavou, poněkud neurčitě dal paní Božence za pravdu, a že nápravu by měl sjednat třídní. Paní Boženka hned na to, že to třídnímu říkala a ten se k tomu postavil velice laxně a …

Pan Oldřich už paní Boženku neposlouchal, jenom pokyvoval hlavou, a sotvaže se paní Boženka vzdálila, celou banalitu, jak aféřičku v duchu nazval, pustil z hlavy. Sám měl dost svých starostí. Jenže když v podvečer procházel horním koncem náměstí, uviděl za výlohou malé cukrárničky tablo. A rovnou to nemravné. „Tak to jsem zvědav na ty prasárničky,“ pomyslil si pan Oldřich, „doufám, že se aspoň něčemu přiučím“, a potichu se usmál.  Dost dlouho pročítal různé hlášky a brepty a byl zklamaný. Ne, že by nebyly vtipné, ale nic nemravného nenašel. Už chtěl odejít, když ještě jednou přejel očima celou výlohu a najednou to uviděl.  Jak to jen mohl přehlédnout. Vždyť to měl takřka na očích. Pan Oldřich četl jednou, četl podruhé, a pak ještě několikrát. To je všechno? Zklamaně zakroutil hlavou. Znovu si pomalu pročítal kratinký text, před kterým si prý kolemjdoucí uplivávali.

„Při písemce v FCE[1] …

Angličtinář na Kačoura: Teď jsem to říkal Anetě. (Ukázal na slovo payd – správně má být paid.)

Kačour: Mně se to víc líbí s tvrdým.

Angličtinář: Já vím, že holky to mají radši s tvrdým, ale já to mám radši s měkkým.“

„Ty má prostoto! To snad není možné!“, zaúpěl pan Oldřich a hluboce zklamaný šel  domů.

Když ráno přišel do sborovny, paní Boženka už tam byla. „Tak jsem se byl podívat na to nemravné tablo, paní kolegyně.“, řekl pan Oldřich, ledva pozdravil. Paní Boženka, ačkoliv něco důležitého sdělovala kolegyním, ihned zareagovala: „Hrozné, že pane kolego?“

„Jak se to vezme, paní kolegyně. Já jsem na tom tablu nic hrozného neviděl. Dokonce se mi to líbilo. Ta děcka mají smysl pro humor.“, odvětil pan Oldřich. Na to se paní Boženka nadechla, avšak než vydala hlásku, pan Oldřich pokračoval: „Víte, paní kolegyně, vždyť my jsme nebyli jiní. Dokonce jsme vyvedli něco podobného.“

Pan Oldřich, na rozdíl od jiných kolegů, nejdřív se vyučil řemeslu a teprve pak studoval na průmyslovce. Asi tak nějak, jak to známe z filmu „Marečku, podejte mi pero“. Ráno do fabriky, odpoledne do školy a to celých pět let, třikrát týdně. Někteří studenti již byli ženatí, věkově však většina z nich byla jen o málo starší, než ti naši zatracovaní nemravní maturanti. Dokonce se mohli chlubit jakousi raritou, poněvadž do třídy s nimi chodil také místní školník. Jednou psali písemku z ruštiny, která byla tehdy povinná, stejně jako dnes angličtina. V písemce se vyskytlo jméno ruského spisovatele Gogola. Hned po písemce je ruštinářka upozornila na velmi častou chybu. Jméno Gogol má na konci měkký znak. Když to ruštinářka, která byla jen o několik málo ročků starší než ti, které se snažila vzdělat v jazyce našich bratří, s trochou zlomyslnosti tuto skutečnost třídě sdělila, mezi přítomnými zavládlo zděšení. Nikdo si u Gogola na měkký znak nevzpomněl. Bylo jasné, že tentokrát nebude ani jedna jednička.

Asi o dvě hodiny později pánové z dané třídy, tedy i včetně pana Oldřicha, který tenkrát ještě netušil, že jednou bude vzdělávat nevzdělatelné, tedy že bude učitelem, postávali na chodbě a mocně pokuřovali. Byli už dospělí a navíc pracující představitelé vládnoucí třídy, také už byl skoro večer a ředitel bůhví kde, a spolužák – místní školník sám přinesl popelník. Spolu s jedním, rovněž mocně bafajícím profesorem za ohlušujícího řehotu rozebírali Gogola s měkkým znakem, když v tom se objevila ruštinářka. Místní školník dlouze potáhl, s důstojností oklepal cigaretu o popelník a pak zvolna vypouštěje kouř, rozšafně oslovil ruštinářku. „Paní profesorko, na slovíčko. Měl bych jednu otázečku.“ Ruštinářka přistoupila ke skupince. „Prosím, pane Soukupe, co byste potřeboval?“

„Víte, paní profesorko, já si myslím, že ten Gogol, však víte, že ten měkký tam neměl být,“ pronesl s vážnou tváří místní školník.

„Ale to se mýlíte, pane Soukupe. Gogol je vždy s měkkým, podívejte se do slovníku,“ odvětila ruštinářka. Při těch slovech vyndala z kabelky krabičku bétéček[2] a jednu si hned vytáhla. V momentě několik zapalovačů usilovalo o poctu jí připálit „Tak, tak, pánové,“ ruštinářka labužnicky potáhla, „kdybyste se lépe učili, tak byste to věděli,“ a zvonivě se rozesmála a obláčky kouře jí přitom vylétaly ze smějících se úst. Všichni se rozesmáli. „To máš těžký, Miladko,“ ozval se přítomný profesor.

„Jak to myslíš, Pepánku, co mám těžký?“

„No – víš, Miladko, Gogol, no víš, byl to chlap, ne? Velký a podle mínění mnohých i hezký, že ano?“

„Asi ano, Pepo. Ale nechápu, kam tím směřuješ,“ opáčila  Miladka. Ostatní v hloučku se v tom okamžiku otočili ke dvojici zády a předstírali hovor na jiné téma.

„Ale, Miladko! Jak to, že nechápeš tak jednoduchou věc. No přece Gogol, mladý, plný síly a ten že by měl být s měkkým?“

„Ale samozřejmě, Pepo, on je skutečně s měkkým, jenom se podívej do …“ Miladka se zarazila a v momentě zrudla. „Ty jsi ale čuně…“ vyhrkla na Pepu. Všichni se nehorázně rozřehtali. Miladka, celá rudá, tam rozpačitě stála, zatímco přítomní pánové si plně vychutnávali její rozpaky.

„Když s tvrdým, tak tedy s tvrdým.“ Miladka přešla do protiútoku. „Dobrá. Ale pamatujte si, pánové, i vám jednou změknou. A Gogol, na rozdíl od vás, na to měl papír. Kdo z vás se tím může pochlubit?“ Všichni se rozesmáli. „Tak jste pěkně zabodovala, paní profesorko,“ ozvalo se z hloučku. „Já vím,“ opáčila Miladka, a pomaloučku odcházeje, labužnicky vypouštěla obláčky kouře. Po několika krocích se zastavila a přes rameno pronesla: „A pokud to nevíte, jmenuji se Miladka, blbečkové.“

Pan Oldřich dovyprávěl vzpomínku na své mládí.

„To se už nedivím, pane kolego, že se těch nemravů ještě zastáváte,“ posteskla si paní Boženka.

„Víte, paní kolegyně, za pár let se vyblbnou a z některých z nich budou také učitelé a študáčci je budou vytáčet stejně, jako to dělají oni nám. Jen mám obavu, aby nezapomněli, že i oni vyváděli pěkné skopičiny, aby z nich nevyrostli noví mravokárci,“ řekl pan Oldřich, vyndal z přihrádky třídnici a vyšel ze sborovny. Když byl na chodbě, hlasitě se rozesmál. ‚Ó, paní kolegyně, víte vůbec, jak je ten život krásný?‘ pronesl na adresu nepřítomné paní Boženky. ‚Jak těm děckám závidím jejich ztřeštěné mládí! A ta čuňačinka? Vždyť mají pravdu oni, ne my, zapšklí mravokárci. Když tvrdý, tak tvrdý! Vždyť je to lidský a není to vždycky,‘ a stále rozesmátý, vstoupil pan Oldřich do 4. A, kde měl svou v této třídě historicky poslední hodinu.

Věnováno bývalým, dnes už postarším, spolužákům a spolužačkám z uherskohradišťské průmyslovky a také letošním maturantům, které jsem učil.

[1] FCE je zkratka pro First Certificate in English. Jedná se o zkoušku z angličtiny, která patří do skupiny Cambridge ESOL zkoušek.

[2] Bétéčka, betky byl hovorový název cigaret BT (Bulgartabak), které byly na trhu koncem šedesátých a během sedmdesátých let.