Zlodějů ráj to na pohled

Země Česká, zlodějů ráj to na pohled. Alespoň tak je to zřejmé z pohledu Nejvyššího soudu.

Podle verdiktu Nejvyššího soudu je usmrcení zloděje vraždou a ne pouze zabitím. Tato rekvalifikace obrany vlastního majetku znamená, že pokud se nenechám okrást a příslušný chmaták při tom „zakalí“, půjdu na mnoho let do kriminálu jako úkladný vrah. Tento nález Nejvyššího soudu nepotřebuje komentáře. Normální občan si však musí pomyslet něco, co při hlasitém či písemném vyjádření by se dalo označit jako pohrdání soudem. Když mne okradou a já přistihnu viníka, tak bych měl příslušnému zloději ještě popřát dobrého užití lupu? Toto měl příslušný, z našich daní velmi dobře placený soudce na mysli? Ve společnosti, kde objasněnost kriminality je pořád velmi nízká, kde se krade ve velkém, kde bují korupce téměř jako v banánových republikách, tam se normální člověk spravedlnosti nedovolá. Pokud by totiž dotyčný okradený byl schopný zloděje identifikovat, potom důkazní břemeno, tedy dokázat, že příslušným gaunerem byl vůbec okraden, zůstává na okradeném. Navíc mu hrozí trestní stíhání za křivé nařčení, pokud své tvrzení náležitě neprokáže. Žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu proto nemůže někomu bránit v jeho svatém právu, tedy v obraně svého majetku či života. „My House – My Castle“, čili „můj dům – můj hrad“. Toto anglické rčení proklamující nedotknutelnost soukromého vlastnictví jsme doposud nepřijali za vlastní, což je velká škoda. Soukromé vlastnictví je v očích mnoha a mnoha lidí považováno jako cosi nepatřičného. Jako by každý, kdo něco vlastní, toho nabyl pouze nepoctivou cestou.

Ano, usmrtit člověka je velmi závažný čin, nikdy však nemůže být hodnocen jako vražda. Vražda předpokládá úmysl. Usmrcení při krizové situaci, a tou obrana majetku (nemyslím tím samozřejmě extrém, jako je třeba krádež hlávky salátu na zahrádce apod.) či života určitě je, nikoliv. Proto trest za tyto dva skutky nemůže být stejný. To ať se na mne pan soudce nezlobí!