Velkopáteční mystérium (Bratříček)

Hluboce věřící Jožka. Petr, přesvědčený ateista, horlivý svazák a nadějný mladý komunista. Nerozluční kamarádi od útlého dětství. Dokonce spolu i narukovali, aby je vojna navždy rozdělila. Rozdělila?

Petr vyšel na buzerák a zamířil k bráně. Uprostřed se zastavil a pomalu se ohlédl k baráku, Nikdo tam nestál, nikdo se za ním nedíval. Pohodil hlavou a znovu vykročil. Z ničeho nic udělal předpisově vlevo v bok a zamířil ke kotelně. Zastavil se pod bratříčkovým topolem a dlouho koukal vzhůru do větví. Ta Jožkova byla na svém místě, jako by se nic nestalo, větévky plné nalitých pupenů, jen a jen rozpuknout. Studený větřík mu čechral vlasy, které neměl právě předpisově ostříhané, jarní sluníčko se schovalo za mraky. Bylo mu zima a on tam  stál a stál a koukal vzhůru.

„Tak už jsi dovzlykal, Bratříčku, a já jdu domů. Je to blbé, ale jaksi z toho nemám radost. Maruška s malou na mne čekají a mně je těžko a těžko. Sbohem, Jožko!“

Prošel vrátnicí. Zvedl ruku na pozdrav strážným, byli to záložáci, které ani neznal, ukázal jim papíry a zvolna si to zamířil k nádraží. Vlak mu jede za hodinu a tak nemusí spěchat. Stále víc a víc zvolňuje, bezmyšlenkovitě  kouká pod nohy na dlažbu chodníku. Jedna dlaždice, druhá, chvíli je počítá aniž ví proč, pak jenom kouká k zemi, dlaždice se změnily na asfalt a pak zase v žulové kostky. Najednou si uvědomil, že stojí. „Proč jsem se zastavil?“ Chce jít dál, ale nohy jakoby ho nechtěly poslouchat. Zvedl hlavu, aby se rozhlédl, kde vlastně je. Stál přede dveřmi kostela, ve kterém kdysi Jožka myl schody. Jak se sem dostal? Co tu dělá? Vždyť tudy se nejde k nádraží. A najednou měl pocit, že ho nohy zase poslouchají a jdou.   Kráčejí přímo do kostelních dveří a on neodporuje. Proč? On, který v životě nebyl v kostele, najednou do něho vchází a vůbec neví proč! Nikdo mu to nepřikázal, necítí žádné nutkání tam jít. Prostě jde. Nemá čepici, ale kdyby ji měl, asi by ho nenapadlo, aby ji sundal. Zastavuje se před kamennou nádobou na sloupu.  Vkládá do ní ruku, je v ní voda, smočené prsty přikládá k čelu. To co udělal viděl mnohokrát ve starých filmech, ale nikdy nepřemýšlel nad tím, proč to ti lidé dělají A teď on sám, ani mu to připadalo nějak zvláštní, docela přirozeným pohybem dělá kříž. Petr se poprvé v životě pokřižoval.

Jde hlouběji do kostela. Nádherná barokní výzdoba ho nezajímá, nevnímá ji. Pomalu jde, až  v jednom z bočních výklenků zahlédne velký, tmavými barvami namalovaný obraz muže z roztaženýma rukama visícího na kříži. Zamíří k obrazu. Kabelu držící v ruce pouští na zem. Svěšené ruce, postoj téměř v pozoru. Jen se dívá na toho neznámého, na Ukřižovaného. Začíná tušit, kdo to asi je. Bratříček o něm často mluvil.

Co je na tom obraze zvláštního? Co ho fascinuje, že se bez hnutí dokáže dívat na ztýrané tělo, visící na zkřížených dřevech? Nehnutě stojí a stojí a jen se mlčky dívá. Minutu, dvě, pět minut. Ztrácí pojem o čase, hrdlo se svírá, chce se mu křičet, i když neví proč, ale nejde to. Vyschlá ústa nevypraví ani hlásku. Chce se mu plakat, ale oči jsou vyschlé. Hrdlo stále více stažené, sevřený žaludek, silná bolest mu projíždí celým tělem. A on bez hnutí stojí. Jak dlouho neví, nepřemýšlí o tom. Jen vidí tu hrozně ztrápenou, zmučenou tvář Ukřižovaného. To přece není obraz! On, Petr, sám stojí v zástupu před křížem. Nohy se mu podlamují a klesá na kolena. Klečí a neustále se dívá na zbědovaný obličej toho nešťastníka, ve kterém se zobrazuje utrpení celého světa. Je mu hrozně. Najednou má pocit, jako by na kříži visel on sám a cítí tu hroznou bolest muže visícího na dřevě kříže. Kolem cítí soucit i nenávist celého světa.  Nenávist světa současného i toho budoucího. Cítí to ohromné pronásledování, které ho v budoucnosti čeká. Cítí však také obrovskou lásku současných i budoucích. Tváře v davu splývají v jediný obličej. Ano, zná ho velmi dobře. Soudruh četař Novák, to je ten řvoucí dav! „Ukřižuj! Ukřižuj! ... Zvedáme kolena! Ráz, dva, ráz dva. Šlapeme, šlapeme, soudruzi. Ráz, dva, ráz dva! ... Ukřižuj! Ukřižuj!“ Krev se mu tlačí do hlavy, ve spáncích silně buší. Má pocit, že mu hlava každým okamžikem musí puknout jak přezrálý meloun. Zkroutil se na zem do zvláštní polohy. Klečel, seděl a zároveň i ležel před obrazem Ukřižovaného. Šílený hukot v uších. Cítí, že to nemůže dlouho trvat, už to prostě nemůže vydržet … . Brzy bude konec. Jaký konec? Najednou tma. Petr již nic necítí. Uvědomuje si jenom obrovskou prázdnotu ve svém nitru, jako by mu někdo vyrval z těla vnitřnosti i se vším trápením, že zůstal jenom prázdný, dutý trup.

V tom vydechne úlevou. Je mu úžasně. Snad se dokonce vznáší. Zdálky slyší nádhernou hudbu a zpěv. Odkud přichází? Má pocit, že to zní všude kolem něj. Stále nic nevidí. Není to pro tmu, ale pro nesnesitelné oslňující světlo vycházející z Ukřižovaného? Ano, tam je ten zdroj oslnivého jasu. Ale ne! Vždyť on sám také září. Petrovo vlastní nitro  je prostoupeno tímto životadárným světlem. A jeho světlo se spojuje se světlem Ukřižovaného. A najednou se spojují nejenom tato světla, ale on sám se spojuje s Ukřižovaným, v jehož tváři se už nezračí nesmírné utrpení, ale triumf. Trpící tvář je tváří Vítěze. A Petrem proniká jediná touha. Obrovská touha po nejtěsnějším a nejdokonalejším spojení s tím zářícím Ukřižovaným. Cítí, že se tak pomalu děje … .

V tom uslyší jemný, tichý, ale naléhavý hlas:

„Mladý muži! Haló! Mladý muži, slyšíte?!“

Ten hlas vychází odněkud vedle. Oslnivé světlo zmizelo. Někdo Petra drží jemně za rameno a lehce jím třese.

„Mladý muži, proberte se! Já už musím zamknout.“

„Kde … kde to jsem?“

„No přece v kostele. Byl jste tu celé odpoledne a už je večer. Dokonce byla mše svatá, ale tu jste asi nevnímal.“

Petr udiveně hledí na malého, drobného, silně prošedivělého muže v černém obleku.

„Byl jsem tu za vámi již několikrát. Myslel jsem, že spíte. Nebo že jste třeba, s prominutím, trochu opilý. Ale vy jste mne vůbec nevnímal. Jen jste upřeně hleděl na obraz Pána Ježíše a pohyboval jste rty, jako byste s někým rozmlouval. Ale nebylo vás slyšet. A ve tváři jste měl velkou bolest. Poznal jsem, že se modlíte.“

„Ale já, já se přece neumím modlit, Ani neznám žádnou modlitbu …“, zašeptal Petr.

„Ale ano, modlil jste se. To já poznám. Vy jste se modlil srdcem. To je velký dar. Važte si toho. To každý nedokáže!“

„Nehrála zde nějaká hudba? A nezpíval tu někdo?“

„Ale vždyť vám říkám, že byla mše svatá. A při ní přece hrají varhany a také se zpívá. … Ale pojďme už. Stmívá se a já musím zamknout kostelíček“

Petr se postavil, vzal do ruky svou kabelu, podíval se na muže.:

„Vy jste farář?“

„Ano, jsem“

„A u vás se lidé zpovídají?“

„Ano, zpovídají“

„Já se chci vyzpovídat!“,skoro až zakřičel Petr.

„Dobrá. Zpověď asi potřebujete. Pojďme tedy do zpovědnice“.

„Do zpovědnice? Co to … kde to vlastně je? Promiňte, já … já jsem  poprvé v kostele.“

„Víte co, příteli, já zamknu tento chrám Páně. Potom půjdeme na faru, tam si uvaříme kafíčko, něco pojíme a popovídáme si. Třeba i o té zpovědi. Uvidíme, co se dá dělat. Souhlasíte?“

Petr mlčky pohlédl na kněze a souhlasně kývnul hlavou. Nevěděl proč, ale tomuto člověku věřil, jako ještě nikomu předtím.

* * *

Na faře bylo příjemně teplo. Venku se už setmělo. Petr i páter Antonín, tak se totiž kněz jmenoval, sedí ve starobylých fotelech, na stolku hrnky s kouřící kávou. A Petr vypráví. O Jožkovi, kterého páter Antonín velmi dobře znal, o Novákovi, o sobě, o Marušce i o malé Kristýnce. Kněz mlčky naslouchá, občas položí nevtíravou otázku, sám něco prohodí. Když se Petr zarazí a neví jak dál, je chvíli ticho. Pak začne hovořit kněz. Mluví o Bohu, o smyslu utrpení, o smyslu oběti Ježíše Krista i o oběti Jožky, který určitě nalezl milost u Boha. Rozhovor s improvizovanými meditacemi trvá již několik hodin.

Prší a venku se setmělo,

Tato noc tentokrát bude moc krátká,

Beránka vlkům se zachtělo.

Bratříčku, otevři vrátka!!!

Těmito vrátky do Petrova srdce vstoupil Bůh.

Petrovi klesla hlava. Usnul. Kněz vzal z pohovky deku a přikryl ho. Potom poklekl před křížem a dlouze, dlouze se modlil. Když přestal, pohlédl na hodiny. Bylo půl páté ráno. Vstal, šel do kuchyně, uvařil  čaj, namazal krajíc chleba máslem a vše postavil na stolek před spícího Petra.

„Petře, vstávej. Již je čas.“

„Já jsem usnul? Promiňte otče.“

„To je v pořádku. Teď rychle pojez. Za tři čtvrtě hodiny ti jede vlak. A někdo tě přece čeká.“

„Kdo?“

„To už jsi zapomněl na Marušku a na Kristýnku? Nebo se na ně již netěšíš?“

Petrovi vyhrkly z očí slzy, „Nezapomněl. A hrozně se těším.“

„To je dobře. Kolem sedmé budeš doma. Nemáš to daleko. A hlavně nezapomeň, že Pán nás všechny stejně miluje. Jenom my musíme umět tu Jeho lásku přijmout. Nezapomeneš na to?“

„Nezapomenu. … A dík.“

* * *

Maruška se neklidně převaluje na posteli. Venku začíná svítat. Pohlédne na postýlku, Kristýnka klidně oddechuje. Vstává. Chce se jí spát, ale cosi ji žene z postele. Cítí neklid. Přehodí si přes ramena župan, pootočí kolečkem nafťáků, která byla jen vlažná a znovu pohlédne na dítě. V kuchyni  zatopí ve sporáku. Za chvíli je tam příjemně teplo a v konvici začíná vřít voda. Z kredence podá dva hrnky, nasype kávu a zalije ji.

„Já asi blbnu nebo co?! K čemu dvě kafe?“

Sedá si ke stolu a přisune si jeden hrnek s kávou a vhodí do něj dvě kostky téměř nerozpustného cukru, který podle nápisu na krabici má být rychlerozpustný. Bezmyšlenkovitě míchá kávu a pootevřenými dveřmi sleduje dítě v postýlce.

Ozve se pronikavý zvuk zvonku. Maruška pohlédne na hodiny, je čtvrt na osm. „Koho sem čerti nesou? Tak brzy ráno!“ Jde otevřít. Přede dveřmi stojí … ale to přece není pravda!

„Petře!“ Proudy slz tečou z očí Marušky i Petra.

„Maruško, já už jsem doma.“

„Tak to přece vyšlo, Peťánku?“

„Vyšlo. Byla to vůle Boží. Tak to muselo vyjít.“

Maruška podvědomě od Petra odstoupí a udiveně na něho pohlédne.

„Jaká vůle Boží? …… . No tak pojď dál, kafe máš na stole.“

Petr se na Marušku podíval, pak se usmál, pohladil ji po vlasech a vešel do dveří.

(Z rukopisu "Bratříček")