Pane Tomáši Halíku, Vaše pohrdání prostými věřícími, zveřejněné dnes na Christnet.eu, opětovně ve mně vzbudilo otázku, zda jste ještě kněz Kristův, nebo jste už zcela ve službách Satanových.
Než se vyjádřím k Vašemu shovívavému postoji k perverznosti realizované tzv. umělci v Husa na provázku a k Vašemu pohrdání prostými věřícími, chtěl bych Vám připomenout jiný Váš výrok.
V článku Proč nejsem Charlie, zveřejněném v Lidových novinách 12. 1. 2015, píšete: Když jsem viděl „karikatury“ časopisu Charlie Hebdo, silně připomínající znevažující obrázky Židů v antisemitském tisku, vnímal jsem je nejen jako urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství, nýbrž jako porušení zásadní hodnoty naší kultury, kterou je úcta k druhým – hodnoty, která není nižší, než svoboda tisku. S tímto citátem jsem tenkrát bezvýhradně souhlasil, a to i pře výhrady, jež vůči Vám mám. To byl postoj služebníka Kristova. Jak krásně Vaše slova souzněla se slovy Jána Kollára: Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou. Ono totiž každá svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.
Uplynulo něco přes tři roky, a Vy, katolický kněz, odmítáte veřejně odsoudit pseudoumělecký škvár zesměšňující nejenom křesťanství jako takové, ale bezprecedentním způsobem dehonestující samotného zakladatele křesťanství, samotného Syna Božího! To je neuvěřitelné! První věta Vašeho prohlášení vypadá na první pohled rozumně, nechcete šmahem odsoudit něco, co důkladně neznáte. Jenže to je farizejské vykrucování. Už jenom strohé informace a pár fotek dávají tušit, že toto pochybné umělecké dílo bude soustředěný útok na samotnou podstatu nejen katolické církve, ale celého křesťanství napříč konfesemi. Tak jste si dvakrát prohlédl záznam tohoto uměleckého škváru. Napřed se Vám zdálo, že jde jen o lacinou blasfemii typu hloupých a cynických obrázků v Charlie Hebdo, zas jednu ze záměrných provokací, které pak finančně profitují z té laciné reklamy, kterou jí dělají „pobouření“. Jenže pak jste prohlédl, pochopil. Bylo Vám vše jasné, že je to docela jinak. Tisíce a tisíce tupců, nebyli to jen poblouznění katolíci, nýbrž i spousta ateistů či jinověrců, … nerozumějí drsnému jazyku postmoderního divadla … Tady si dovolím malinkou odbočku. Mnoho prostých věřících, jak jste v následující větě nazval nevzdělané a zpátečnické náboženské blouznivce, tak tito nechápou ani Vaši postmodernistickou teologii, která s křesťanstvím má velmi málo společného. Zkrátka a dobře, udělal jste z lidí, a především z prostých věřících, docela obyčejné hlupáky.
Znovu se musím vrátit k Vašemu citátu z ledna 2015, podle něhož urážení symbolů víry je porušení zásadních hodnot naší kultury, hodnot, které stojí i nad pofiderní svobodou slova. Urážka zakladatele křesťanství, jeho dehonestace silně přesahující jakoukoliv přijatelnou mez, to pro Vás, katolického kněze, není porušení základních hodnot naší kultury, napadení samotné podstaty křesťanské víry? Že bychom těm ubohým komediantům měli přiznat právo svobodně dělat takové umění? NE! Žádná svoboda slova nemůže být nad svobodami jinými, jak jste sám uvedl. Svoboda víry, navíc v Evropě, jejíž kultura a tradice vyrůstaly z křesťanství, nemůže být utlačovaná žádnou pofidérní svobodou slova, uměleckého postoje či tvůrčí invence.
Jsem hluboce zklamán, že Vy, jako kněz, dokážete pohrdat prostými věřícími. Co jiného, než pohrdání je Vaše formulace? Mám pocit, že Vy sám se stavíte vysoko nad obyčejnou, prostou věřící lůzu, ke které se já hrdě hlásím. Mám pocit, že ve své sebestřednosti a pýše se dokonce stavíte nad samotného Boha. Obávám se, že už nejste knězem Kristovým. Kdyby se v Praze náhodou objevil Woland[1], byl byste zřejmě významnou ozdobou jeho suity.
Ó, jak se odlišujete od svého biskupa, Dominika kardinála Duky! To je služebník Kristův par excellence. Tomu nejste hoden ani zavázat řemínek u opánku. Otec kardinál vynaložil obrovské úsilí, aby zabránil uskutečnění oné nestoudnosti. Otec kardinál také poděkoval všem, kdo projevili nesouhlas. Ale to Vy, ve své sebestřednosti a pýše, asi nikdy nepochopíte, pane Tomáši Halíku.
[1] Woland – personifikace Ďábla v románu M. A. Bulgakova Mistr a Markétka
