Pětadvacetiletý absolvent americké střední školy a odborník na školství Ondřej Kania tvrdí, že na českých školách učí bývalí šprti. To je tedy opravdu hrůza!
Moje bývalá kolegyně kdysi prohlásila, že kdyby se tak dobře neučila, nikdy by se nestala učitelkou. Já na to odpověděl, že kdybych já se lépe učil, nikdy bych se nestal učitelem.
Ale vážně. Ten článek zkusím trošku aplikovat na sebe. V deváté třídě třídní řekl mým rodičům, ať na výběrovou školu zapomenu, se čtyřmi trojkami nemám šanci se tam dostat. Výběrovými školami byly různé průmyslovky, zdravky či ekonomky. Tedy odborné školy s maturitou. SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola), později přejmenované na gymnázia (předtím to byly jedenáctiletky a dvanáctiletky), to byly výběrové školy z výběrových škol. Tam se dostala pouze děcka s vynikajícím prospěchem, resp. s dostatečně rudou stranickou knížkou rodičů. Troufám si tvrdit, že i dnes je spousta rovnějších mezi rovnými. Tak jsem se vyučil řemeslu. Nyní už učím šestnáctý rok, kantorem jsem se stal až ke konci profesního věku.
Učím rád a doufám, že děckám, můj styl vyhovuje. Snad právě proto, že jsem nebyl šprt, ale spíše lajdák a nevystudoval jsem pajdák, učím i na základě životních zkušeností s vysokoškolským vzděláním technickým i humanitním. Teorie co nejméně, řešení úloh většinou aplikuji na problémy, se kterými se děcka setkávají v životě.
Problém našeho školství, dle mého soudu, spočívá někde jinde, než se uvádí v dotčeném článku. Jeden z problémů vidím ve spoustě novátorských aktivit, zdaleka ne poslední jsou RVP, ŠVP či inkluze. Proto mne děsí novátorské nadšení pětadvacetiletého odborníka na školství Martina Kanii, který v kantorech vidí bývalé šprty.
Pak je zde problém nastolený v druhé polovině sedmdesátých let socialistickými školskými úředníky, a to maturitní učňovské obory. Každý chce mít maturitu, ale málokdo něco umí. Mne nebude zajímat, zda kuchař má maturitu, ale zda dokáže uvařit dobré jídlo. Mne nezajímá, že automechanik má maturitu, když mi neopraví auto. Tak bych mohl pokračovat. Ruku v ruce s tím jde skutečnost, že se školství stalo i předmětem podnikání. Nemám nic proti soukromým či církevním školám, sám jsem na církevním gymnáziu působil celých dvanáct let. Avšak narůstá množství škol se špatnou regionální oborovou strukturou, byť by se jednalo o obory momentálně atraktivní. K tomu každá větší vesnice chce mít svou vlastní střední, ba i vysokou školu. Tak se dostáváme do klasické situace, popsané už v devatenáctém století Karlem Marxem, kdy nabídka prakticky převyšuje poptávku. Lapidárně řečeno, škol je pomalu víc, než žáků. Potom se přijímají uchazeči ne ti nejlepší, ale prakticky všichni, co o danou školu projeví zájem. Na gymnázia, která mají vychovávat a vzdělávat budoucí vysokoškoláky, přijímají uchazeče, kteří svými schopnostmi a intelektem mnohdy stěží stačí na učební obor s maturitou. Na tyto obory pak jdou zase uchazeči, kteří by se za mých mladých let, byla to léta šedesátá, nedostali ani do učení. A učňáky nakonec poberou všechno. Stát z kapes daňových poplatníků zaplatí jejich tříleté (ne)vzdělávání a oni si prodlouží bezstarostný život. Mnozí z nich nakonec skončí v úplně jiných zaměstnáních, třeba jako popeláři či kopáči, mnohdy se stanou klienty úřadu práce. Proč se zrušily dvouleté učební obory pro ty nejméně schopné? Proč dnes mladý člověk, který o studium či učební obor nemá zájem, či na to prostě nestačí, proč nemůže v patnácti jít rovnou makat? V šedesátých letech to bylo běžné. Znám dost lidí, kteří takto začínali svůj profesní život a nakonec jej prožili velmi dobře.
K výše uvedeným problémům lze přičíst i úroveň finančního ohodnocení učitelů na všech stupních, byť se v poslední době trochu zlepšilo. Znám řadu absolventů pedagogických fakult, kteří neodučili ani hodinu a kteří našli dobře ohodnocené zaměstnání mimo oblast vzdělávání. Řada učitelů odchází po kratší či delší praxi. Kvalitních učitelů mapříklad informatiky mnoho není. Kde jsou, když každoročně jich spousta vychází z pedagogických fakult? Protože jako ajťáci se uživí daleko lépe. Proč je o učitele v tzv. civilním sektoru zájem? Jedná se o lidi vysoce vzdělané a schopné učit se novým věcem. To se cení.
O společenské prestiži kantorů se už toho napsalo hodně. Přitom vlastně není o čem psát. Ona společenská prestiž učitelů se limitně blíží nule. Když jsem v osmdesátých letech získal inženýrský diplom, zajímal jsem se také o možnost stát se učitelem odborných předmětů. Můj někdejší učitel, v té době ředitel průmyslovky, mi řekl, ať neblbnu. Toto povolání je zaplaceno ne moc valně. Co je však horší, nikdo si kantora neváží. Před každým rodičem se správnou barvou partajní knížky se budeš klanět jako uctivý služebníček. Tak jsem se tenkrát kantorem nestal. Po mnoha letech jsem poznal, že měl pravdu. Ono ani sametová revoluce společenskou prestiž učitelů nezlepšila. Ba, naopak! Místo vlastníků rudých partajních knížek jsou mezi rodiči spousty zbohatlíků, kteří si myslí, že když kdysi chodili do školy, vědí toho o kantořině více, než sami kantoři.
Moje teta se kdysi před mojí mamičkou chválila, jak krásně zařídili svému synovi život. Maminka se na ni udiveně podívala a řekla: "Co jste mu dali? Když se oženil, měl jenom to, co si sám vydělal, od vás nedostal nic." Teta se velice urazila a řekla: "Dali jsme mu přece školy!" Jaké školy? Měl maturitní vysvědčení ze strojní průmyslovky. Tenkrát to bylo něco! Ale dnes?
Takže závěr: MOUDRA DOTČENÉHO ČLÁNKU JSOU MI ÚSMĚVNÁ!
