Když pojem vlast se už nenosí

V ryku antizemanovského běsnění, téměř bez povšimnutí, se v den státního svátku stalo také něco, co má k tomuto významnému datu daleko blíž, než cokoliv jiného, jakkoli mediálně vděčného.

V den 98. výročí vzniku samostatného československého státu na Hradčanském náměstí, za přítomnosti vrchního velitele ozbrojených sil České republiky a prezidenta republiky Miloše Zemana, ministra obrany Martina Stropnického, náčelníka Generálního štábu AČR armádního generála Josefa Bečváře a dalších vysokých státních a armádních představitelů, složilo slavnostní přísahu 840 mužů a žen, nových příslušníků naší armády.

Více než osm set mužů a žen se odhodlalo bránit svou vlast, bránit své rodiny, bránit hodnoty a tradice svých předků. To v době, kdy pro mnohé tyto pojmy dávno vyčpěly, v době, kdy zneuctění prezidentské standarty je považováno málem za hrdinský čin. Událo se to ve stejný den, kdy někteří intelektuálové, samozvaní mluvčí národa, vyzvali k občanskému neklidu. Tito noví vojáci a vojačky naopak chtějí klid chránit. Ó, jaký rozdíl.

Se slzou v oku jsem zjistil, že mezi nimi je i moje bývalá studentka, v pořadí už druhá. Chlapců bylo víc.  Tato dívka na facebooku napsala:

"Já, voják, vědom si svých občanských a vlasteneckých povinností, slavnostně prohlašuji, že budu věrný České republice. Budu vojákem statečným a ukázněným, budu plnit úkoly ozbrojených sil a budu dodržovat právní a vojenské předpisy. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, připravovat se k obraně České republiky a budu ji bránit proti vnějšímu napadení. Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život.

Tak přísahám! "

Až šel mráz po zádech …

Děkuji všem, co se zúčastnili!

Já rovněž přísahal. Jednatřicátého října roku pětasedmdesátého. Tenkrát se osmadvacátý říjen moc nenosil, byl to pouze památný den a to tzv. Den znárodnění na paměť toho, že v pětačtyřicátém tehdejší prezident Beneš podepsal první znárodňovací dekrety. Navíc jsem přísahal socialistické vlasti. Jenže vlast je vlast, ta je bez přívlastků. Proto se touto přísahou cítím stále zavázán, i když mám už pětašedesátku na krku. A strašně závidím těmto mladým.

Když já byl tenkrát na vojně, snažil jsem se dostat do civilu co nejdřív, což mne moc nectí, já vím. Jenže měl jsem už dvě děti, takže se to snad dá pochopit. Navíc nás cpali spoustou marxistické demagogie. Dnes bych to považoval za nejvyšší poslání, kterého by se mi mohlo dostat: mít možnost bránit svou vlast, bránit zemi, kterou miluji, bránit lidi, kteří v ní žijí. Je škoda, že byla zrušena základní vojenská služba, že z povědomí lidí vymizel pojem láska k vlasti. Jak nedávno pronesl profesor Petr Piťha: Vedle důležitého výchovného momentu jsme ztratili vrcholný pojem občanské povinnosti, kterou je obrana země, tedy vlasti, a snížili ho na daňovou povinnost. V danou chvíli nejsme s to hlídat svou ohroženou hranici, protože profesionální důstojnický sbor s nedostatečným mužstvem ji ubránit nemůže. Spoléhat se na NATO nestačí. Měli bychom mít i vlastní sílu. Dá Bůh, že se to změní dřív, než bude pozdě. Proto jsem nadšený, když někdo z mých studentů si zvolí toto nejčestnější povolání, které jako staromilec znám. Krásně to vyjádřila novopečená vojačka slovy, která mi napsala: Je to práce, ve které člověk najde smysl, když jí dělá se vší vážností. Potěší vidět, že někteří lidi cení tohle často nevděčné povolání a jsou hrdí na naše vojáky. Oni pak vědí, že to nedělají zbytečně.

Děkuji Ti, milá Pavlínko, za ta slova. Já Ti na oplátku slibuji, že kdyby nastalo zle, Tvůj starý profesor by si vzpomněl na svoji někdejší přísahu a bez ohledu na věk by šel bez váhání. Když pojem vlast, čest či národ se už nenosí …