Až na věky, soudružko! Až na věky? (Bratříček)

Věřící Jožka se už z vojny nevrátil. Jeho kamarád Petr, ateista, horlivý svazák a nadějný mladý komunista byl z vojny propuštěn na tzv. trvalou dovolenou. Jenže něco se změnilo a on už nebyl přesvědčeným komunistou a už vůbec ne ateistou.

***

Je slunečná, teplá říjnová neděle. Kostel je téměř plný. V první lavici sedí Petr s Maruškou držící malou Kristýnku. Po mnoha týdnech tajného docházení na faru, jsou poprvé na mši svaté. A rovnou na „hrubé“. A oba společně přijali Tělo Páně. V zádech cítí bodavé pohledy spousty očí.

-     Ti dva se zbláznili!

-     … komouši v kostele …

-     Nedávno skončili prověrky a oni takto provokujů.

-     … a jak to že byli u přímání?

-     Baže, dyť je to svatokrádež!

-     A jak to, že jim farář podál? To može podávat aj komunistom?

Zbožní farníci se mohou zbláznit. Kdyby tak věděli, že právě před týdnem, ještě v tajnosti, si zopakovali vzájemný slib věrnosti, tentokrát před Bohem. Dohady a údiv nad přítomností těch dvou se stal důležitějším, než slavení mše svaté, která se pomalu blížila k závěru. Ale ne, ještě není konec! Ti dva vpředu vstávají a s děckem v náručí jdou ke křtitelnici. Nikdo si ani nevšiml, že z jiné lavice vystoupila Věrka. Plaše se rozhlédla po přítomných věřících, trošku zaváhala a jakoby se chtěla vrátit na své místo. Dobře znala zdejší zbožné. U křtitelnice už stál Petr s Maruškou a přicházel tam i kněz s ministranty. Sama před sebou se zastyděla za malinké zaváhání, pohodila hlavou a rázným krokem zamířila ke křtitelnici. V nastalém udiveném tichu zněl klapot jejich kramfleků po kostelní dlažbě jako bizardní zvonkohra nějaké pitoreskní komedie.

-     Co tá tam dělá?

-     …a kerá to je? 

-     To je přeca  tá vdova, co sa ten její oběsíl. No víš … na vojně …

-     Nó, Zajíčkova céra, co sa nenechál zlikvidovať.

-     Teho, kerý vzal na partajního tajemníka vidle, když mu odváděli krávy?

-     No baže, teho!

Udivené ticho vystřídala šuškanda, která v několika okamžicích dosahuje vrcholu. V kostele to téměř vře. Konec tomu učinil silný farářův hlas, který poprosil vážené farníky ještě o chvilku trpělivosti a vyzval je ke ztišení.

Ve stejný den, kdy Petr s Maruškou poprvé veřejně přistoupili ke stolu Páně, stala se i malá Kristýnka dítkem Božím. A Věrka její kmotrou.

***

Pondělí ráno. Petr proběhl vrátnicí, ledva stačil označit píchačku a utíkal na šatnu. S takovou chutí ještě do práce nešel. Na šatně si zpívá, ba až huláká:

Naša mamička sakrujů, naša mamička sakrujů,

Že sem si posrál košulu, še sem si posrál košulu.

Chlapi na Petra zírají. Než šel na vojnu, tak si zpíval snad bez přestání. Ale co se vrátil, s nikým skoro nepromluví, nezasměje se a už vůbec nezpívá.

„Co sa stalo, mladý? Podržala ti stará, že si tak prozpěvuješ?“

„Neco lepšího, strýcu, neco lepšího. Ale tomu vy nerozumíte!“ odsekl Petr a stále hulákajíc utíkal na dílnu.

Co vás mamičko čert bere, co vás mamičko čert bere,

Šak sa košula opere, šak sa košula opere.

Na dílně, u Petrova soustruhu, stála soudružka Junaštíková. Petr vycítil blížící se nepříjemnost. Junaštíčka, jak ji potichu říkal, byla jeho ručitelkou při podání přihlášky do strany. Hned mu bylo jasné, že na něho nečeká náhodou. Pomyslel si něco o líbání prdele a začal další sloku:

Na poli mandel, doma dva,

Za peců děcek hromada, …

„Čest práci, Petře.“, pozdravila Petra studeným, odměřeným hlasem. Bylo na ní vidět, že je velmi a velmi rozčilená.

„Až na věky, soudružko, až na věky …“, chtěl dodat ještě „amen“, ale ta se na něj zle obořila:

„Jestli sis nevšiml, tak já jsem tě slušně pozdravila, přesto že jsem starší a navíc žena!“

„A já jsem slušně odpověděl. A jakápak starší a jakápak žena? Vždyť před stranou jsme si všichni rovni. Nebo snad ne?“

„Tvé chování hraničí s drzostí!“, zařvala na Petra soudružka Junaštíková. „A co má znamenat to tvoje až na věky?“

„To vy nevíte? Přece dělník je smrtelný, ale práce je živá, jak praví básník. A když je nesmrtelná, budiž jí čest a sláva až na věky věků amen. Nebo snad ne?“

„Já se s tebou nebudu rozčilovat. Ty na tu svoju nevymáchanů hubu brzo doplatíš.“

„Hovořte, prosím, spisovně! Neříká se nevymáchanů hubu, ale například prostořeká ústa.“

„Ále … Tak teď mi řekni, co měl znamenat ten včerejšek? Co jste to s Majkou vyvedli?“

„Jaký včerejšek, já o ničem nevím. Akorát že byla neděle a bylo docela horko.“

„Chceš snad tvrdit, že jste nebyli v kostele? Dokonce aj s děckem? A že jste ho nechali pokřtít? To chcete dopadnout jako ten skoroflanďák Hájíček?“

Petr si během Junaštíččina lání otvíral kofolu. V okamžiku, kdy toto uslyšel, zrudl, rozmáchl se  a vší silou flaškou praštil o zem, kde se rozletěla na spoustu drobných střepů. Přiskočil k Juanštíčce a z těsné blízkosti jí zařval přímo do ksichtu: „Jožku víckrát neberte do té své nevymáchané držky, Nebo vám ublížím!“ Vyděšená soudružka s vytřeštěnýma očima zírala na rozlíceného Petra a jenom koktala: „Ale Petře, … co to … vlastně … co to … znamená?“

„Víte co, soudružko?“ řekl Petr již zdánlivě zcela klidným hlasem. „Buďte tak hodná, a odejděte! Nevidíte, že mne zdržujete? Já jsem placený úkolem a ne jako někdo, kdo jenom chodí po schůzích a místo práce žvaní. Já na rozdíl od vás musím živit rodinu, a ne jako vy, od které chlap utekl, protože chtěl žít normálním lidským životem.“

„Tohle tě bude mrzet, ty soplivče! To si ještě zodpovíš“

„Ále, klidně. A přestaňte mne konečně zdržovat od práce, nebo zavolám mistra a nechám si na vás napsat prostoje.“

***

Přesně v osm přišel mistr. „Máš jít okamžitě do jídelny. Je tam mimořádná schůze stranického výboru. Prý kvůli tobě. Cos vyvedl?“

„Ale nic. Aspoň nic, co by stálo za řeč.“

V jídelně seděl kompletní výbor stranické organizace číslo sedm. Všichni se tvářili velmi vážně, soudružka Junaštíková brečela, že takové jednání od Petra nečekala. Hrozně ji mrzí, že zklamal její důvěru. A ona mu tak věřila, jinak by mu nedělala ručitelku během jeho kandidátství.

Předseda výboru začal Petrovi domlouvat, aby se soudružce Junaštíkové omluvil a požádal jí o odpuštění. Petr že se nikomu omlouvat nebude. Naopak, on sám čeká omluvu od soudružky Junaštíkové. A když na otázku, zda může nějak uspokojivě vysvětlit, proč byl včera se ženou v kostele a proč nechali pokřtít svou dceru, odpověděl, že je to věc jeho a manželčína a že každému je po tom hovno, předseda schůzi ukončil s tím, že o Petrovi rozhodne členská základna. Mimořádná schůze organice číslo sedm je již svolaná na čtvrt na tři a Petr se na ni má zcela určitě dostavit.

***

        Účast byla stoprocentní. Na programu byl pouze jeden bod. Mělo se projednatt závažné porušení stanov Strany soudruhem Petrem Kaplanem. Včera v neděli spolu s manželkou byli v kostele na mši a veřejně si nechali pokřtít dítě. Případ je o to závažnější, že soudruh Kaplan je již dva roky kandidátem strany – „Strany Největší, Nejmocnější, Nejchytřejší“ napadlo v tom okamžiku Petra – a zrovna tento měsíc měla členská schůze rozhodnout o Petrově přijetí  za člena strany. A jeho manželka Marie Kaplanová byla přijata za kandidátku strany těsně před jejím nástupem na mateřskou.

Diskuse byla bouřlivá. Vesměs vyznívala v Petrův prospěch. "Ježišmarjá, soudruzi, vzpamatujme se přece! Tady soudruh udělal blbost, tak mu za to, proboha, hlavu neutrhnem!"Při konečném hlasovaní však všichni zvedli ruku na znamení souhlasu s ukončením kandidátské lhůty soudruha Petra Kaplana. Vlastně ne všichni, jeden se zdržel hlasování. Petrův cechař.

***

„Vždyť to byla blbost“, prohlásil cechař následující den na předsednictvu podnikového výboru strany, jehož byl členem. „Kluk prostě zblbnul a udělal pitomost. A my, místo abychom mu pomohli, tak jsme ho sprostě vyhodili.“

Soudruzi z předsednictva však byli jiného názoru a soudruha cechaře vyzvali, aby zvážil své další členství v předsednictvu. Za to že nehlasoval, mu byla udělena důtka s ostrou výstrahou. Potom se objevily nějaké nedostatky v jeho řídící práci, a za dva měsíce pracoval na stejném soustruhu jako Petr, se kterým se střídal na směny.

… až na věky?

Ještě mnohokrát musel Petr, ale i Maruška a Věrka vysvětlovat cizím lidem, co kde řekli a co tím mysleli. S kým se setkali a o čem hovořili. Kde byli a proč tam byli. Celých dlouhých patnáct let.

Až jednoho sychravého listopadového večera, stál traťový dělník a tajně vysvěcený kněz inženýr Petr Kaplan se svou ženou Maruškou poblíž Morového sloupu na Náměstí Rudé armády, nebo jak říkali mnozí po staru, na Mariánském náměstí. Byla tam s nimi také jejich dospívající dcera Kristýnka, mladší Maruška a nejmladší Jožinek. Byla tam také Věrka s Klárkou, jejíž podoba Jožku nezapřela. A byli tam stovky, možná tisíce lidí. Všichni nehnutě stáli, v rukou rozžaté svíčky, jejichž plamínky se všem odrážely od rozzářených očí, kteréžto odlesky násobily jejich zář. A nad náměstím se nesl mohutný zpěv chorálu. Zpíval i Petr, i Maruška, i Věrka, zpívaly i jejich děti. Určitě tam někde s nimi zpíval i Jožka – Bratříček, který tento chorál tolik miloval.

Svatý Václave, vévodo České země, nedej zahynouti nám ni budoucím.

Žádné navěky, soudružko Junaštíková! Žádné navěky!

***

(z rukopisu Bratříček)