Příměří skončilo, boj začíná

???       Přece mezi študáky a kantory. Prázdninové příměří skončilo a desetiměsíční boj o přežití začíná. Nebo to bude jinak?

     Stejně jako na jiných školách, i na kroměřížském „Ágéčku“ učitelům a vychovatelům začal nový školní rok minulé pondělí. Jak je na církevních školách obvyklé, zahájení proběhlo ve školní kapli mší svatou. Na tento den připadl svátek svatého Bartoloměje, apoštola a světce, který i na tehdejší drsné poměry zemřel velmi krutou a neobvyklou smrtí. Byl svlečen z kůže. Toho využil spirituál školy ve svém kázání, když s humorem a notnou dávkou nadsázky popřál všem pedagogům, aby nedopadli jako tento světec. Aby nikdo nebyl svlečen z kůže. Od koho? Od studentů přece! 

     Mezi učiteli kolují e-maily, které jsou přímo hororově laděny, přičemž scény z filmu Gympl jsou proti tomu slabým odvarem. Z posledního takového mejlíku, který jsem dostal z jedné „základky“, si dovolím uvést několik citátů:

     Lákají vás adrenalinové sporty? Už máte za sebou bungee jumping, let stíhačkou, potápění mezi žraloky či střemhlavý skok do propasti? Tak zkuste něco opravdu nebezpečného – učit na základní škole!    

     Pokud si myslíte, že učitelem může být každý, kdo 45 minut udrží křídu a moč, jste na omylu. V Anglii dnes verbují do školství důstojníky s výcvikem pro přežití v extrémních podmínkách. Současné učitelství je služba v permanentně nepřátelském prostředí bez možnosti obrany.    

     V učitelské šatně si všimněte nápisu: „Když Pán uviděl mzdu služebníků tohoto domu, vložil hlavu do dlaní a hořce zaplakal.“ Typický příklad zoufalého humoru univerzitně vzdělaných lidí, kteří berou plat srovnatelný výší i prestiží s počišťovači kanálů.    

     Ještě před otevřením školy si dojděte na záchod. Až tu budou žáci, mohli by vás na WC zabarikádovat. Pokud budete nuceni se jít vymočit během dne, stoupněte si zády ke dveřím. Jinak vás vyfotí mobilem a fotku pověsí na web školy.     

          Hoch, jenž za celý rok nesundal z hlavy kšiltovku, v níž vypadá jako lego panáček, na vás ukazuje vztyčený prostředník „jako že jste jednička“ (vivat, Topolánek).    

     „Můžu na záchod?“ ptá se mládenec, který byl během letních prázdnin dvakrát venku, tj. 60 dní strávil od rána do noci u počítače, a už dávno ztratil pojem o realitě. Jelikož je tuto hodinu už sedmnáctý, kdo chce na WC, nepustíte ho. „To si snad děláte prdel? To je moje právo!“ začne křičet a vy máte chuť srolovat závěsnou tabuli Práva dítěte, co visí na zdi, a prásknout ho s ní, až by hubou smazal tabuli. Ale nemůžete. Nemůžete jim zabavit mobil, vyloučit je ze školy ani poslat do zvláštní bez jejich souhlasu. Můžete od nich akorát tak chytnout vši, žloutenku nebo křivé obvinění ze sexuálního obtěžování. A tak se raději modlíte, aby někdo z té hordy konečně zavolal, že je ve škole bomba.    

     Ti největší šílenci zůstávají až do důchodu.

     Nechci nyní polemizovat, do jaké míry se jedná o velmi silnou nadsázku a do jaké míry je to realita. Uvedené citáty jsou takovou ukázkou, jak žáci, studenti či učni mohou stahovat kůži ze svých učitelů. Dnes se hodně hovoří o tom, jaké školství a potažmo školy dneska jsou. Jaká je úroveň té které školy.  Odpověď se mi jeví velmi jednoduchou.

Škola je vždy taková, jací jsou lidé v ní.

     Jsou-li ve škole dobří kantoři, bývají tam obvykle i dobří žáci a studenti a naopak. Nechci na začátku školního roku rozebírat poměry na našich školách. Spíš bych se chtěl obrátit na svoje „bobánky“, které budu učit nebo jimž budu dokonce třídním. 

     V žádném případě nečekám svlékání z kůže. Samozřejmě, nebude vše ideální, to v životě ani není možné. Nečekám žádný teror. Ani ze strany učitelů vůči studentům, ani naopak. Začíná boj. Bude to opravdu boj? Kdo s kým bude bojovat? Studenti s námi, učiteli a vychovateli, nebo my se svými studenty? Jsme opravdu v takovém protikladu?

     S jakým cílem chodí mladý člověk do školy? Má nebo alespoň by měl mít nějaký cíl. Já vím, v patnácti nebo ve třinácti či dokonce v jedenácti, když odchází ze základky na gympl, je těžké mít vyhraněnou představu o tom, co by v životě chtěl, či chtěla dělat, čeho by chtěl, či chtěla dosáhnout. Každopádně nejbližším cílem by měla být maturita a přijetí na výšku. K dosažení těchto cílů je zapotřebí překonat řadu překážek. Je to nekonečně dlouhá řada zkoušení a písemek, šprtání slovíček či nepochopitelných vzorečků. Žádná z těchto dílčích překážek se nedá obejít, všechny se musí překonat. Stejně jako ve sportu. Například při překážkovém běhu nemůže závodník vynechat či obejít byť jedinou překážku na trati, jinak by byl diskvalifikován. Ve škole taková diskvalifikace může znamenat špatnou známku, opakování ročníku nebo dokonce ukončení studia. Ale je zde cíl. Třeba stát se lékařem, architektem, vědcem, manažerem nebo třeba zrovna učitelem či duchovním. A takový cíl, takový sen nestojí za námahu? Copak nějaká matematika, fyzika či jiný neoblíbeny předmět mne může zastavit? Proto pro každého studenta by měl být cíl jediný: Maturita. A to úspěšná.

     Jaké cíle má učitel? Proč chodí do školy? Proč ztrácí nervy v neustálém stresu za plat srovnatelný výší i prestiží s počišťovači kanálů? Jeho posláním, nikoliv povinností plynoucí ze zaměstnaneckého poměru, je předat mladým lidem maximum informací, maximum svých znalosti a dovedností. Dovést je na cestu vedoucí ke splnění jejich tužeb, jejich cílů. Přivést je k maturitě. A to úspěšné.Jak je vidět, snahy a cíle jak študáků, tak kantorů, nejsou v protikladu, ale naopak, v souladu. Byť to tak často nevypadá. Obojí tento lid, tedy lid študácký i lid kantorský je na jedné straně barikády. Kde je potom boj, který dnes nastává? Celý život je boj. Nemusí se přitom zabíjet ani stahovat z kůže. Ve škole je to především boj každého se sebou samým. Boj studentů se svou vlastní leností a nechutí, která se občas zmocní i toho nejhorlivějšího študáka. Boj s nezáživnými předměty, které v životě nikdy nebude potřebovat. Jenže co nezajímá jeho, zajímá spolužáka či spolužačku a naopak. Učitelé musí bojovat třeba s pocitem marnosti, že pouze mlátí pytle prázdné slámy bez jakéhokoliv užitku. Přitom každý z nich dobře ví, že tomu tak není. Že toto často až beznadějné konání nikdy tak beznadějné není. Musí bojovat třeba i s nesmyslným papírováním, které si vymýšlejí nadřízené orgány (nemyslím tím ředitele škol – ti toho papírování mají ještě více).     

     Společný boj je i boj se stresem ze státních maturit, zda budou či nebudou, kdy budou a v jaké formě. Bude platit zítra to, co platí dnes, když dnes neplatí to, co bylo včera?      

     Proto bych na začátku školního roku chtěl popřát študákům, kolegům i sám sobě, aby následujících deset měsíců to byl boj smysluplný a pouze na jedné straně barikády. Študáci spolu se svými kantory proti všemu, co jim stojí v cestě k maturitě. Aby nikdo nikoho nesvlékal z kůže a mejlíky, které kolují mezi učiteli, aby byly pouhou nadsázkou a sloužily jen a jen k zasmání.

Děcka, ať se vám dobře študuje! Kolegové, ať se vám dobře učí!

     Ještě něco. Děcka, co myslíte? Jak je to na "Ágéčku"? Je to dobrá nebo špatná škola? Když tam letos na jaře byla školní inspekce, byli páni inspektoři překvapeni zvláštní harmonickou až pohodovou atmosférou. Čím to asi bylo? Že by tam byla špatná děcka? Nebo právě naopak?!?