Volební právo? K čemu a nač?

Paroubek se přátelí s Marťany, Topolánek ukazuje na zasedání parlamentu neslušná gesta, ten je takový a onen zase makový. Celá politika stojí, řečeno slovy hostinského Palivce, za hovno. A kdo za to může?

Počátkem devadesátých let jsem jel brněnskou šalinou. Dvě dámy, dle oblečení a šperků asi dobře situované, hlasitě nadávaly na bordel, který u nás po sametovém převratu nastal. Kolega jedoucí se mnou, dnes velmi vážený pan docent, se na ně usmál, dal jim v podstatě za pravdu a v zápětí položil otázku: „A koho jste v posledních volbách volily, smím-li se zeptat?“ Dámy si ho pohrdlivě prohlédly, načež jedna poznamenala: „My k volbám nechodíme. Je svoboda a nás politika nezajímá.“ Kolega se znovu usmál, a pak velmi hlasitě pronesl: „Potom držte huby, krávy jedny!“ Trochu jsem se na něj za ten výrok zlobil. Porovnávat tak užitečné zvíře s těmito slepicemi! Vlastně i ta slepice je užitečná.

Byla by to šedivá historka, kdyby se v ní neukrývala krutá skutečnost, že voleb se obvykle u nás neúčastní třetina až polovina oprávněných voličů. Zmíněné dámy měly částečně pravdu, částečně se hluboce mýlily. Ano, máme svobodu, máme demokracii. Jenže pokud se odvážím tvrdit, že mne politika nezajímá, pak mne nezajímá, jakou budu či nebudu mít zdravotní péči, zda moje děti budou či nebudou mít právo na vzdělání, a když, tak za kolik. Zda v důchodu si budu jezdit po zájezdech či budu muset počítat každý haléř. Zda zítra zrovna ty dvě dámy nebudou muset jít do zastavárny třeba s těmi šperky, co mají dnes na sobě, protože nebudou mít práci, a tak dále.

Podle ústavy každý občan, který alespoň v den voleb dosáhl věku osmnácti let, má volební právo. Tedy má právo aktivně se zúčastnit voleb. Toto právo zdaleka není takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát. Na světě je stále dost zemí, kde tomu tak není a kde domáhání se tohoto práva znamená často i krvavý konflikt s vládnoucí mocí. Všeobecné volební právo je i ve vyspělých zemích s vysokým stupněm demokracie vymožeností poměrně novou.

Nechci mít na tomto místě přednášku z dějepisu, ale několik málo informací snad neuškodí.V zemích rakousko-uherské monarchie bylo všeobecné volební právo pro muže starší 24 let uzákoněno tzv. lednovými zákony z roku 1907. Součástí těchto zákonů byly také finanční sankce pro každého, kdo by k volbám nešel.  Takže povinnost jako důsledek práva byla přímo uzákoněna. Ostatně, za vlády komunistů se rovněž málokdo odvážil nejít volit, protože postihy, které následovaly, mohly být, a také obvykle byly, mnohem tvrdší než nějaká pokuta. Lednové zákony nepřiznávaly volební právo ženám, příslušníkům armády a policie, pobíratelům podpor či osobám s trvalým bydlištěm kratším než jeden rok.

První evropskou zemí, kde bylo zavedeno volební právo žen, bylo Finsko, a to v roce 1906. Naše ženy se tohoto práva dočkaly až v roce 1920.  Prvorepublikové Československo bylo desátou zemí, kde ženy toto právo získaly. Tím se projevila vysoká úroveň československé demokracie. Vždyť např. ve Velké Británii k tomu došlo až v roce 1928. Pro neznalého je velkým překvapením, že v některých velmi vyspělých evropských zemích byly ženy zrovnoprávněny teprve nedávno. Ve Švýcarsku v roce 1971, v Portugalsku 1976 a v Lichtenštejnsku až 1984.

Omlouvám se za tento historický exkurs, ale považoval jsem za nutné připomenout, že to, co považujeme za samozřejmé, donedávna samozřejmým nebylo a někde není dosud.

Mnoho lidí říká, že jednotlivec nic nezmůže, že jeho hlas zanikne. A ti nahoře si mezi sebou rozdělí patřičná koryta a na občana se vykašlou. Ano, často mám týž dojem. Ale je tu ještě několik „ale“.

Každý jednotlivý hlas je potřebný. Uvedl bych dva příklady. V prezidentských volbách v USA v roce 2000 Georg Bush zvítězil před svým protikandidátem Al Gorem o pouhých 930 hlasů. Na americké poměry je to nepatrný zlomek procenta. Abychom zůstali doma, stále mnozí, převážně lidovečtí voliči, mají před očima těsnou porážku v podzimních senátních volbách, kterou utrpěl senátor Josef Vaculík. Ten místo kampaně bojoval o život po těžké autonehodě v nemocnici. Sociálně-demokratická kandidátka ho tak „snadno převálcovala“ o pouhých cca 500 hlasů. Je zřejmé, že někdy stačí, aby pár set lidí šlo k volbám, a ty mohou dopadnout jinak. Jak v USA, tak u nás či jinde.

Na předních místech kandidátek jsou stále ti samí. Tady nastává problém již v samotných politických stranách, kdy k primárním volbám v rámci stran nepřijdou zdaleka všichni oprávnění voliči. Také často dají na známá zvučná jména a tak nakonec nová jména a nové tváře zůstanou tvářemi a jmény neznámými, poněvadž se nedostanou na tzv. volitelná místa. Pozor na mediální hvězdy!

Přesto i zde je možnost. Každý volič má možnost zatrhnout jména, ke kterým má důvěru. Tak se teoreticky, a občas se tak stane i prakticky, může dostat zcela neznámý kandidát ze spodní části kandidátky na volitelné místo.

Mnoho lidí si klade otázku, jak je např. možné, že dvacet let po sametu se v parlamentu stále roztahují komunisté a navíc v takovém počtu. Příčin je několik. Jednou z nich je vysoká disciplína jejich přívrženců. To znamená, že větší volební účast se zde nedá očekávat, poněvadž už nyní jdou k volbám téměř všichni. Proto také při podstatně vyšší celkové volební účasti by se pravděpodobně počet hlasů v jejich prospěch moc nezvýšil, ale procentuelně by oslabili.

Pokud zase někdo bude žehrat na poměry, na poflakující se a dobře placené poslance, senátory, ministry a nevím koho ještě, tak ať si napřed položí otázku: „Byl jsem u voleb? Rozhodoval jsem se dobře, když jsem hlasoval tak, jak jsem hlasoval?“ Pokud ano, sám může mít dobré svědomí, ale měl by dle svých možností i začít něco dělat, aby v dalších volbách přispěl k větší změně. Pokud u voleb nebyl a je mu jedno, co se „tam nahoře“ děje, pak ať raději skutečně drží hubu, jak bylo doporučeno mým kolegou dvěma užvaněným dámám na začátku tohoto zamyšlení.

Když jsem se na toto téma bavil s jednou známou, tak jsem jí řekl, aby místo nadávání na poměry vstoupila do nějaké strany, nějaký čas v ní pracovala a pak sama kandidovala. Dost se na toto doporučení rozčílila a prohlásila: „Co bych tam dělala. Jsou to všichni jenom zkorumpovaní darebáci.“ Ano, možná má částečně pravdu. Avšak kdyby mne poslechla, mohla by být první spravedlivou mezi těmi darebáky. Dost se na mne za tento názor zlobila.

Máme takové politiky, jaké si zasloužíme. My je volíme. Volíme je i svojí neúčastí. Nepřímo tak podporujeme právě ty, kterým bychom nikdy svůj hlas nedali. A to je v podstatě důsledek toho, že řada z nás nechápe a mnohdy ani nechce chápat, že mít nějaké právo zakládá současně i povinnost toto právo náležitě použít a využít.Nejít k volbám, znamená nejenom dobrovolné zřeknutí se svého práva daného ústavou, ale také závažné nesplnění občanské povinnosti. A to je trestuhodné. I když u nás za to žádné sankce nehrozí. Jedině zvolení lidi nehodných být zvolenými. Vlastně, pokud budou v čele této země stát lidé tohoto poslání nehodní, doplatíme na to všichni. Ať jsme je volili či nikoli. Proto já raději půjdu volit.