M. K. Pijáček

Nosili jsme šátky rudé

26. 02. 2016 16:16:16
Nejzrůdnější na komunistickém režimu bylo soustavné masivní vymývání mozků, zejména dětem a mládeži. S odstupem let často kroutím hlavou nad tím, čemu jsme tenkrát věřili. Jenže není tomu tak i dnes?

„Já, mladý pionýr, slavnostně slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat tak, abych se stal platným občanem naší socialistické republiky."

Kdo z dnešních mladých ví, co byl a hlavně co znamenal pionýrský slib? Denně jsme jej vídali v žákovských knížkách. Kdo z dnešních mladých ví, jaká to tenkrát byla doba? V učebnicích dějepisu to nenajdou, ani v hodinách dějepisu či občanské nauky jim o tom většinou nikdo nevypráví.

Pionýrský slib jsme skládali při oslavě MDŽ v březnu roku jedenašedesátého. Potom nám starší pionýři za asistence soudruhů uvázali rudé šátky a stali se z nás pionýři.

Ne všichni. V každé třídě se tenkrát objevila jedna či více černých ovcí, kteří si tuto poctu nezasloužili. Jejich rodiče byli obvykle soukromě hospodařící rolníci, kteří se nenechali zkolektivizovat a kteří úpěli pod stanovenými dávkami, které na ně naložil socialistický stát. Nebo někdo z rodičů či blízkých příbuzných byl jako třídní nepřítel v kriminále. Tím nepřítelem se často stávali právě ti sedláci, kteří nedokázali plnit předepsané dávky. Byli to také lidé, kteří se z jakýchkoliv důvodů znelíbili režimu. Lidé, kteří si nedávali pozor na pusu a někde něco plácli. Vždy se našly nějaké uvědomělé uši, které to slyšely.

Už v mateřské školce jsme kreslívali milicionáře s puškou stojícího před nějakou fabrikou, kterou hlídá proti zlým fabrikantům. V říjnu a listopadu to byl zase námořník z Aurory nebo sama Aurora, střílející na Zimní palác. O vánocích jsme poslouchávali neustále opakovaný projev Antonína Zápotockého, který mluvil o Ježíškovi, jenž mezitím vyrostl a stal se z něj Děda Mráz.

Pionýrské šátky jsme každodenně nosili do školy. Flanelová károvaná košile, tepláky a pionýrský šátek. Představa k popukání. Nebo spíše k pláči. Když někdo něco ve škole provedl, byl potrestán tím, že na den, dva, tři musel šátek sundat a nebyl v ty dny pionýrem. Ohromná potupa!

Na měšťance, od šesté třídy, už to bylo lepší. Jednak s nástupem prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ Novotného se situace v zemi mírně uvolnila, jednak už nás neměla pouze jedna soudružka učitelka. Každou hodinu jiní učitelé a ti se houby starali o to, zda ten či onen žáček nosí pionýrský šátek. Měli svých starostí až nad hlavu. Ale do pionýra jsme chodili dál.

Televize, ne každý ji měl, i rádio bylo plné keců o úspěších socialismu. Sovětský svaz – náš vzor, slýchali jsme na každém kroku. I dětské časopisy toho byly plné. Ohníček či Pionýrské noviny, Pionýr či ABC, které vychází doposud.

Zahraniční rozhlas se neposlouchal. Ne, že by se jeho poslouchání trestalo smrtí jako za Protektorátu, nanejvýš tak kriminálem. V té době poměrně dobře fungovaly rušičky. Dost mizerný poslech byl na Svobodné Evropě, Hlas Ameriky byl lepší – alespoň u nás na Slovácku. Jenže to nás, puberťáky, moc nezajímalo. My jsme poslouchali Laxíka, tedy Radio Luxembourg, kde se dala slyšet nejnovější pop muzika, byť v mizerné kvalitě.

Ještě k těm černým ovcím. Tyto děti měly minimální šanci dostat se na střední školu, byť by měly ten nejlepší prospěch. Často se nedostaly ani do učení, ale skončily v JZD, kde za ohromnou dřinu bývaly platy stěží poloviční, než ve fabrikách.

Já sice černá ovce nebyl, občas jsem však někde něco plácl, naštěstí se za to už nezavíralo, ale třídní či ředitelské důtky za to byly. Takže i moji rodiče občas slýchali, že nedostanu doporučení do učení, ale že budu muset jít do zemědělství. Nakonec jsem se na ten učňák dostal. Kromě ne zrovna dobrého posudku jsem měl v pololetí v devítce tři trojky!

V osmašedesátém jsme byli nadšeni změnami a osvobození od rodící se demokracie pásy tanků v srpnu téhož roku jsme oplakali. Nikdo si tenkrát neuvědomoval, že celé pražské jaro byl jenom mocenský boj dvou frakcí komunistů. Až mnohem později, po sametovém listopadu, jsem dospěl k názoru, že Dubček a spol. nebyli o nic lepší, ale také o nic horší, než Husákovi normalizátoři.

Mezitím následovala obrovská mediální masáž v duchu Poučení[1]. Spousta povinných přednášek a školení v práci i po práci. Až jsme si opět uvědomili, že nás soudruzi z Varšavské smlouvy uchránili od toho nejhoršího.

Co bylo tragikomické, byly tzv. stranické prověrky. Ti nejhorší komunističtí grázlové, mezi nimi spousta nevzdělaných tupců, si vyřizovali účty s kdekým. Ze strany tehdy vyletěly tisíce lidí, řada z nich musela změnit zaměstnání, samozřejmě, k horšímu. Tragické na tom bylo, že mnoho těchto vyhozených zůstalo vnitřně přesvědčenými komunisty.

Lze se potom divit devatenáctiletému klukovi, že nakonec přijme nabídku ke vstupu do strany největší, nejmocnější a nejchytřejší? Když mu to i ti vyhození doporučí?

Jaký potom takový mladík, či mladice, zažije šok, když se ožení či vdá a čtyři dny na to vyletí ze strany z důvodu nevyrovnání se s náboženskou otázkou! Co to je? Svatba v kostele! Cirkus, který při tom nastane, jsem podrobně popsal v jednom svém blogu.

Co potom následuje? Hned druhý den poté se člověk cítí jako prašivá ovce. Ti, kteří se s ním donedávna bavili, se mu začnou vyhýbat, neodpovídají na pozdrav, dělají, že ho nevidí. Soudruzi, ale i ti druzí. Nikdo se s ním nech zkompromitovat. Když takto postiženého postpuberťáka neosloví někdo z té druhé strany a nepodá mu pomocnou ruku, začne se takový mladý člověk zamýšlet nad tím, zda mu to stálo za to a zda nakonec přece jenom neudělal obrovskou blbost. Dokonce osm roků poté, když už dálkově studuje výšku, na kterou se mu podařilo dostat po několika neúspěšných pokusech, stále se živí rukama, a to u krumpáče na dráze. A stále je černou ovcí. Když se nakonec odlepí od země, staré prokletí se opět ozve.

Co k tomu dodat? Projevit stud a sypat si popel na hlavu? Ani v nejmenším. Byla taková doba a spousta lidí dělala to, co dělala. Řeči o tom, že každý mohl to či ono, je nesmysl. Řeči až poté. Samozřejmě, moc se nám to nelíbilo, ale všichni, nebo téměř všichni jsme tu káru táhli dál. Nelíbilo se nám, že nemůžeme jezdit ven bez devizového příslibu a na ten dohlíželi soudruzi. Nanejvýš do Jugoslávie, ale tam se jezdilo na zvláštní šedý pas, který nikde jinde neplatil. Všichni jsme chtěli nějak přežít. Nikdo neviděl nějaký náznak změny, nějaké řešení. Tzv. Charta obyčejným lidem nic neříkala. Snad až opravdu v tom devětaosmdesátém. Nějaké uvědomění si sounáležitosti s demokracií na západě prakticky nebylo. Západní demokracie nás v devětatřicátém nechala na pospas Hitlerovi, v osmašedesátém Brežněvovi. Tak jsme to tenkrát viděli. Co nám tedy zbývalo?

Takže stud ne. Avšak lítost ano. Obrovská lítost člověka často svírá nad tím v čem žil a čím žil. Ano člověku je to líto a každodenně si opakuje: UŽ NIKDY! UŽ NIKDY!

Jenže opravdu už nikdy?

... a jak dnes?

Bohužel, mediální masáž a vymývání mozků se v poslední době projevuje snad ještě hůř, než tomu bylo počátkem šedesátých let či za normalizace. Bulvární média paradoxně informují objektivněji než ta, kterým platíme nedobrovolnou daň, koncesionářský poplatek. Rétorika oficiální propagandy je nemlich tatáž, jako bývala za dob budovatelů lepších zítřků. Jenže propagandistická kritika tenkrát směřovala z východu na západ, dnes je to směrem opačným.

Nikdo nebere v úvahu, že nic není černé a že nic není bílé. Že Kreml má svou propagandu, stejně jako ji má Brusel. Nikdo nechce brát v úvahu, že svobodný občan ve svobodné zemi nemusí zcela souhlasit ani s jednou z nich. Že docela přirozeně může v něčem souhlasit s těmi, v onom zase s oněmi. V tomto se současná situace začíná podobat době, na kterou strašně nerad vzpomínám.

Bohužel, ale mám pocit, že každý, jehož názor vybočuje z řady názorů oficiálních, je okamžitě napadán jako agent či sympatizant Kremlu, jako putinovec, zemanovec či klausovec.

Pokud někdo prosazuje po staletí prověřené hodnoty, je označen jako nějaký fob. Tak tady máme homofoby, xenofoby či islamofoby.

Každý, kdo nesouhlasí s kvótami pro uprchlíky, má obavu z islámu nebo je proti stavbám mešit, je rasista, islamofob, málem také terorista.

Pokud říkám Čechy Čechům, Morava Moravanům či Slezsko Slezanům, tak jsem nacionalista a fašoun.

Pokud jsou mi symboly státu, tedy vlajka, státní znak či hymna drahé, jsem ostatním k smíchu.

Jestliže nezrazuji vlast ve jménu multi-kulti, jsem nesnášenlivý nacionalista a rasista.

Pokud prohlašuji, že vlasteneckou povinností každého je bránit svou vlast i se zbraní v ruce a za cenu položení vlastního života, nejsem vlastenec, ale militantní nacionalista.

Pokud o černochovi řeknu, že je černoch, nebo o Romovi že je cikán, jsem rasista.

Pokud nesouhlasím s tzv. registrovaným partnerstvím, neřku-li s adopcí dětí homosexuály (raději bych použil starší, zaužívanější výraz, ale mám strach!) jsem bigotní katolík a pronásleduji menšiny.

Pokud protestuji proti potratům, jsem opět bigotní katolík a tmář, který upírá ženám právo vraždit své nenarozené děti.

Tak bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Avšak není tady StB, není zde udávání!

Ale je. Alespoň to udávání a žalování. Ono to vždy nemusí být "stáťákům." Z toho plyne pokrytecké škatulkování, šuplíčkování či nálepkování, které se s dotyčným hříšníkem táhne, ať se vrtne, kam se vrtne. Neunikne, jako se nedalo uniknout kádrovým posudkům. Sám jsem čelil několika stížnostem „významných“ lidí na mé názory, takže už mám nálepku či šuplíček. Důsledek jsem velmi tvrdě pocítil před necelým rokem.

Navíc je zde mimo oficiální státní šmíráky web Pravda láska, který vybízí všechny ke špiclování a udávání extrémistů. Kdo jsou tito extrémisté, je uvedeno na tomto webu (uvádím i s chybami – ó, kéž by se tito špiclové alespoň naučili česky!). Kdo za tímto práskačským webem stojí, netuším. O jeho či jejich morálních kvalitách si myslím své.

Databáze obsahuje ty, kteří jsou podezřelí z těchto nebezpečných projevů:

1) rasisti (tradiční rasismus podle etnik)

2) kulturní rasisté – nebezpeční islamofobové, křesťanofobové, kteří se svým jednáním a aktivitami mohou dostat za hranici přestupků, nebo trestných činů

3) nacionalisti, neofašisti apod., kteří v rámci odporu proti integraci státu v EU svým jednáním a aktivitami mohou dostat za hranici přestupků, nebo trestných činů

4) všeobecně všichni ti, kteří šíří xenofobii, předsudky, falešné zprávy uráží osobnosti a kteří se tak svým jednáním a aktivitami mohou dostat za hranici přestupků, nebo trestných činů

Jestliže se setkáte s těmito jmény, měli byste být na pozoru. Prosíme o monitoring a zaznamenávání důkazů pro případná trestní oznámení.

Budujeme databázi, v přípravě, zde uvádíme ukázkově jmenný seznam

Následuje seznam 134 jmen a pak instrukce pokračuje:

Jestli narazíte na závadný obsah, potenciálně protizákonný, a znáte jeho autora, pošlete prosím informace v tomto formátu, znáte-li je:

1) Jméno (nick na webovém fóru apod. s odkazem na něj)
2) Místo (město nebo kraj)
3) Kontakty

Z demonstrací a událostí radikálů jakákoli dokumentace, nejsou-li známa jména.

V seznamu (viz stárnka Monitoring) se objeví pouze jméno.

Email: pravdalaska@post.cz

Nosili jsme rudé šátky, budovali jsme socializmus. Ale já už to nechci!

UŽ NIKDY, BOŽE!

UŽ NIKDY!

[1] Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti

Autor: M. K. Pijáček | karma: 31.44 | přečteno: 1470 ×
Poslední články autora