Zas o jednoho komunistu míň

V pátek odpoledne zamřel komunistický europoslanec Miloslav Ransdorf. Pomalu ale jistě díky bohu … nas tesi kazdy posli komunisticky funkcionar a kolaborant....

Ne, neděste se, tento názor v žádném případě nezastávám. Jenom jsem citoval z facebooku včetně pravopisných chyb. Tento příspěvek jsem nahlásil na fcb, poněvadž jsem přesvědčen, že morálně jde daleko za hranici akceptovatelnosti. Reakce správců fcb byla však přesně taková, jak jsem očekával. Napsali mi: „Děkujeme, že jste nám tento příspěvek nahlásili (důvod: kvůli obsahu nenávistných projevů). V této chvíli nebyla odebrána, protože jsme zjistili, že neporušuje Zásady komunity na Facebooku.“ A poradili mi, abych dotyčného človíčka, radujícího se ze smrti komunisty, sám požádal, aby příspěvek stáhl nebo abych si jej zablokoval, a už nebudu jeho názory vidět. Skutečně geniální doporučení, svědčící o duševní morální úrovni dotčeného správce fcb!

Tak jsem na fcb reagoval následujícím textem:

Ubožáci z fajcbůku! Jste jenom banda pokrytců. Vím o řadě příspěvků, které jste stáhli, poněvadž nebyly dost sluníčkařské. Včera jeden duševní ubožák vyvěsil fotku zesnulého pana Miloslava Ransdorfa a napsal: zas o jednoho komunistu míň. Bůh ví, že komunisty nemusím a v diskuzích ke svým blogům jsem byl nejednou obviněn z laciného antikomunismu. Jenže radovat se ze smrti člověka, byť komunisty, je ubohé. Je to neospravedlnitelná zrůdnost, svědčící o silném morálním selhání dotyčného jednotlivce. Vlastně nejen jeho. Do stejného pytle totiž dávám i vás, ubozí správci fcb. Poněvadž dle vás je takový postoj v pořádku. Jste ubozí a hloupí, stejně jako ten chudák, který se dokáže radovat ze smrti jiného člověka.

Proti komunismu se musí neustále bojovat. Souhlasím. Stejně jako proti fašismu. Jenže radovat se ze smrti člověka svědčí o tom, že nejsme lepší než ti, proti kterým bojujeme. Naopak, v konečném důsledku jsme daleko horší. Tito cucáci, kteří zmíněné výroky na fcb napsali – citoval jsem i jednu z reakcí, komunismus nezažili. Nevědí pořádně vo co go, jak s oblibou říká jejich generace. Mám obavu, že kdyby měli příležitost, byly by z nich možná stejné zrůdy, jako byli vyšetřovatelé STB v padesátých letech.

Před lety jsem se setkal s jedním knězem, jezuitou. Tomu vyšetřovatelé, po zatčení v rámci akce K, vymlátili všechny zuby. Dostal provaz, který mu laskavá strana změnila na doživotí. Odseděl si šestnáct roků. Tento člověk měl právo nenávidět komunisty. Když se po mnoha letech, bylo to již po sametu, potkal s jedním ze svých vyšetřovatelů, v prvním hnutí mysli jej chtěl chytit pod krk a na místě si to s ním vyřídit. Poněkud směšná představa, poněvadž se v obou případech jednalo už o letité stařečky. Jenže vzápětí uslyšel sám sebe, jak říká: „Bože, odpusť mu, stejně jako mu já odpouštím.“ Jak mi tento kněz řekl, od toho okamžiku necítil vůči svým někdejším tyranům sebemenší nenávist. Dokázal by se takový člověk radovat ze smrti svého vyšetřovatele? Odpověď je nasnadě.

Zato se najde spousta lidí, kterým taková radost činí potěšení. Škoda!