Dobré ráno, soudruhu náčelníku (Ze zápisků traťováka)

Dnes už málokdo ví, co za vlády strany největší a nejchytřejší byly tzv. komplexní prověrky. Dovolil jsem si na to zavzpomínat.

Autobus měl zpoždění. Do kanceláře dispečera jsem vrazil v okamžiku, kdy z rádia zaznělo, že je právě sedm hodin.

„Máš štěstí, že ses nesrazil se soudruhem náčelníkem, přišel minutu před tebou a zdá se, že nemá zrovna náladu,“ poznamenal dispečer, zatímco jsem se zapisoval do knihy příchodů.

„Dík, dám si bacha. Napiš mne, že jedu po okrscích na revizi drobné mechanizace.“

„To nepůjde, dneska jsou přece prověrky.“

„Všichni jsou z toho posraní, až hrůza. O co vlastně jde?“

„Však uvidíš,“ ušklíbl se dispečer. „Příště budeš taky.“

Vyběhl jsem na chodbu. Vtom se otevřely dveře náčelnikárny a objevil se náčelník. Upjatý, s kamennou tváří, v dokonale padnoucím stejnokroji.

„Dobré ráno, pane náčelníku,“ pozdravil jsem uctivě a rychle si zapnul dva knoflíky saka stejnokroje.

„Dobré ráno,“ zazněla odpověď a já rychle vyběhl do druhého patra, aniž jsem si uvědomil studený, zlověstný tón, kterým starý odpověděl.

„Ty si zahráváš,“ přivítala mne inženýrka Eva, postarší paní, které jsem si velice vážil. Prý dokonce byla i náčelnicí, než ji soudruzi sesadili. „Jsou prověrky a ty dorazíš taktak.“

Kolikrát jsem se ptal, co jsou ty komplexní prověrky, ale nikdo o tom nechce moc mluvit. Prý bývají jednou za tři roky, musejí k nim všichni, a je to dost nepříjemné. Alespoň pro některé. Však prý uvidím. Vytáhl jsem ze šuplete fascikl s periodickými hlášeními a vtom telefon.

„Tady Holcman, přijď hned ke mně,“ ozval se náčelníkův hlas.

„Co otravuje? Teď jsme se potkali a nic …“ zamumlal jsem, ale nikdo mi neodpověděl, každý jen se svými myšlenkami.

„Dobrý den, soudruhu náčelníku, přišel jsem na váš rozkaz,“ omeldoval jsem se, ledva jsem vstoupil do náčelnikárny.

Náčelník seděl za psacím stolem a prohlížel nějaké lejstro.

„Soudruhu mechanizátore,“ pronesl po chvíli, aniž zvedl hlavu a stále pečlivě prohlížel to lejstro, „tvoje chování se mi vůbec nelíbí.“

Odhodil lejstro na stůl, opřel se do opěradla židle a upřeně se na mne zakoukal obvyklým, nepříjemným, zlým, pichlavým pohledem. Znejistěl jsem. Co se děje? Ještě včera si náměstek pochvaloval, že za těch pár měsíců ve funkci jsem se velice dobře zapracoval a že je se mnou navýsost spokojený. Že náčelník udělal velice dobře, když mne vytáhl z čety na distanci. A teď tohle?

„Uvědom si, že jsi technik traťové distance a dle toho se musíš chovat. Takový pozdrav, jaký jsi použil dnes ráno, je prostě neakceptovatelný.“

Já zakoktal, že takový pozdrav používám od dětství, že jsem byl tak vychován a že na něm nevidím nic špatného. Na náčelníka to bylo jako červený hadr na krocana.

„Jsi na socialistické železnici a jediný akceptovatelný pozdrav je čest práci,“ vybafl nasupený náčelník. „A navíc, stále pleteš oslovení nadřízených. Jednou řekneš ‚pane‘ a podruhé zase ‚soudruhu‘. Jenže já pro tebe nejsem žádný pan náčelník, ale soudruh náčelník. Náměstci jsou soudruzi náměstci, vrchní traťmistři jsou soudruzi vrchní traťmistři! To si laskavě zapamatuj!“

„Promiňte, pane … soudruhu náčelníku, ale … ale já vás pozdravil běžným občanským pozdravem. Na tom přece není nic špatného … a to čest práci, či soudruhu … víte … já nejsem ve straně …“

„To není tvoje přednost, že nejsi ve straně,“ studeně pronesl náčelník, který se mezitím trochu uklidnil. „Však ještě o tom bude řeč. Každopádně si zapamatuj, že tu židli nahoře nemáš předplacenou do důchodu.“

To nebylo dobré. Když náčelník někomu řekl, že něco není jeho přednost, s dotyčným to nevypadalo dobře. Chvíli mne probodával studeným, pichlavým pohledem a já hledal slova, kterými bych odpověděl. Také mne štvalo to jeho povýšené tykání. Byl jenom o pár let starší a hrál si na pánaboha, vlastně soudruhaboha. Žoviální, nafoukaný, autoritářský, arogantní, jak se mu to momentálně hodilo. Jemu všichni vykali. Budiž, je to náčelník. Vlastně ne všichni, předseda partajní organizace mu jako všem straníkům, ale i nestraníkům, tykal. Ale náčelník tykal mnohým, zvláště těm, u kterých mohl uplatnit svou nadřazenost. Zrovna teď mne setřel za úplnou kravinu. Pomyslel jsem si něco o prdeli a stálo mne dost přemáhání, abych mu to nestřelil do ksichtu. Jenže to už bych se nevrátil ani do štreky ke krumpáči, natož abych dál dělal drážního úředníka. Z čeho bych uživil dvě děcka? A k tomu rozestavěný barák! Bylo mi do breku, ale ovládl jsem se. Tu radost mu neudělám.

„To je zatím všechno, můžeš jít,“ ukončil audienci náčelník a začal znovu bedlivě prohlížet lejstro, které měl předtím v ruce.

V půl dvanácté si mne předvolali. Všichni z kanceláře už tam byli a na otázky co a jak, odpovídali, že jo, že to bude dobré. Jenom Jožin kousavě pronesl, jak bývalo jeho zvykem, že nás nemůžou všechny vyházet, protože by tu práci musel dělat soudruh náčelník sám se svými věrnými, a to že nehrozí. Slovo ‚soudruh‘ přitom zdůraznil, jakoby věděl, za co mne ráno starý setřel.

V náčelnikárně byla pěkná sešlost. Soudruh náčelník za svým psacím stolem a u dlouhého poradního stolu další soudruzi, kteří měli rozhodnout o mém úřednickém bytí či nebytí. Kádrovák, předseda ROH, zapisovatelka z personálního, referent pro zvláštní účely, něco na způsob kontráše na vojně, a náměstek, můj šéf. A také osoba nejdůležitější, předseda partajní organizace. Znal jsem ho ze štreky. Obyčejný traťový dělník, podbíjel pražce či vidlemi házel štěrk. Ale také bývalý bachař. Proslýchalo se, že tenkrát s ním nebývala žádná sranda, prý pěkná bestie. Zlé jazyky tvrdily, že školu vyšel v sedmé třídě, ničím se nevyučil, nic neuměl. A když kriminál zrušili, skončil na štrece u krumpáče. Ale soudruh, to jo, soudruh byl kovaný!

Náčelník pokynul, abych se posadil. Byla ve mně malá dušička, v krku nespolknutelná šiška. Kádrovák přečetl posudek z občanského výboru z místa bydliště. Pocházím z dělnické rodiny, jsem ženatý, dvě děti a tak dále a tak dále. Zatím je to dobré, pomyslel jsem si a už se mi dýchalo drobátko líp. Potom posudek z uliční organizace strany. Ten kopíroval posudek z občanského výboru, snad je oba psal stejný člověk. Jenže pak to přišlo! Rodiče dlouholetí členové strany, odmítli dostavit se před prověrkovou komisi a následně ze strany vystoupili, údajně ze zdravotních důvodů. Náčelník se na mne ostře podíval. Kádrovák si toho všiml a přestal číst. Náčelník pokynul, že má pokračovat. Dál už to bylo jenom horší. Byl jsem členem městského výboru SSM a tam jsem byl získán za kandidáta strany. Bez ohledu na rodiče, kteří ze strany vystoupili, strana mi dala důvěru. Jenže já se oženil a svatbu kromě na národním výboru jsem měl také v kostele. Důvěru strany jsem zklamal tím nejhorším způsobem. Proto jsem byl vyškrtnut z řad jejích kandidátů. Ale to nestačilo! Obě děti jsem nechal pokřtít, a dokonce mamince, když zemřela, vypravil jsem církevní pohřeb, ačkoliv se jednalo o bývalou členku strany. Tím vším dávám najevo negativní postoj k vedoucí úloze strany.

Když kádrovák dočetl, pouze ťukání náčelníkovy tužky do desky stolu přerušovalo napjaté ticho. Všichni se na mne upřeně dívali a já si přál, abych byl někde hodně daleko. Přitom jsem si neustále v duchu opakoval „Komunisté – nadlidé, komunisté – nadlidé.“ Do čeho jsem se to dostal? Proč jsem raději nezůstal u kovářů? Opravovat výhybky jsem mohl i bez nějaké podělané prověrky. Ale teď? Kariéra drážního úředníka vzala za své dřív, než začala. Vrátit se do čety? To asi nepůjde, náčelník mne určitě na hodinu vyrazí.

„Soudruhu, jakým způsobem jste prověřil zde projednávaného soudruha?“ přerušil napjaté ticho náčelník otázkou na kádrováka.

„No, podle posudku z předchozího zaměstnání.“

„Máte ho tady?“

Kádrovákovi očividně nebylo nadvakrát. Na skráních krůpěje potu, nervózně pomrkával, jako by sám byl prověřovaný. Horlivě přikývl a podal náčelníkovi nějaký papír.

„Nó,“ pronesl náčelník s náznakem žoviálnosti, která však často bývala předzvěstí bouřky. „Na první pohled samá chvála, vyučen s vyznamenáním, vystudoval průmyslovku, pracoval v úkolové mzdě jako zámečník, normu plnil v průměru na sto dvacet procent. Jenže to podstatné schází. Odkud jste vzal ten posudek, soudruhu?“ obrátil se znovu na kádrováka, který cítil, že se to jaksi začíná obracet proti němu a že by velmi brzy snad ani nemusel být kádrovákem

„Tady soudruh mi jej dal, při nástupu.“

„To vám stačilo?“

„No, když k nám nastoupil … šel na okrsek do čety,“ blekotal kádrovák. „A tam se posudky nevyžadují, ten jeho byl jaksi navíc, tak jsem mu jej dal do složky.“

„Takže při zařazení do technické funkce vám tento cár papíru stačil,“ suše konstatoval náčelník. Kádrovák nervózně pomrkával a nijak se neměl k odpovědi. „Nevadí, to projednáme později,“ uzavřel záležitost náčelník a kádrovákovi se očividně ulevilo. Prozatím to ustál. Prozatím.

„Tak co s vámi, soudruhu?“ obrátil se náčelník opět ke mně. Najednou mi vyká, tak to je konec! V očích se mi zatmělo, polilo mne horko. Následoval příval výčitek a obvinění, a já věděl, že jsem to nejodpornější stvoření na světě, které si nezaslouží sebemenšího slitování. Že podstrčením neúplného posudku jsem uvedl v omyl soudruha kádrového referenta, přičemž jsem nechápal, proč byl posudek neúplný, když jsem jej dostal od kádrováka ve fabrice. Také jsem antisocialistický živel, který v době budování reálného socialismu podporuje reje náboženského tmářství, ba, dokonce se jich účastní. Že, že … bylo toho spousta, co všechno jsem spáchal, nebo možná ještě spáchám a potichu jsem se modlil, aby to skončilo. Už mi bylo všechno jedno. Bylo mi jedno, že vyletím z místa mechanizátora. Bylo mi jedno, že mi vezmou i ten krumpáč. To je práce pro poctivé a slušné lidi, ne pro nepřítele lidu, jakým jsem v očích soudruha náčelníka byl.

„Tak to by stačilo, soudruhu náčelníku,“ ozval se najednou předseda strany a důrazně přerušil náčelníkovy levity. „Tady soudruh udělal chybu, ohromnou chybu. Co chybu, přímo blbost udělal! Jenže on už svůj trest dostal! Na to nezapomínej, soudruhu náčelníku! Co může být pro mladého člověka horší, než že mu na čas zavřeme dveře do strany! Aby se mu opět otevřely, bude muset prokázat, že se změnil, že je opět hoden naší důvěry.“

Nevzdělaný bachař mluvil jako kniha. Kde se to v něm vzalo? Je tak sečtělý nebo papouškoval fráze z partajních školení a schůzí?

„Proto také tento mladý soudruh musí dostat od nás šanci! Šanci prokázat, že se změnil. A kdo mu ji má dát, když ne právě ty, soudruhu náčelníku? Je tvou povinností tohoto mladého, pravda, poněkud pomýleného soudruha, podpořit v jeho úsilí o nápravu! Je to tvoje stranická povinnost, které tě nikdo nezbaví! Vlastně, je to stranická povinnost také nás všech. Tady soudruh musí vidět, že na něho strana nezapomněla. Že jako laskavá matka nejenom trestá, ale že také miluje.“

Když předseda skončil, nikdo ani nehlesl. Takový obrat situace nikdo nečekal. Nejméně já.

„Naprosto s tebou souhlasím, soudruhu předsedo,“ ledově přitakal náčelník ve snaze opět převzít iniciativu. „Kdybys mne nechal domluvit, tak bys slyšel, že právě k takovému závěru jsem směřoval.“

Všichni souhlasně pokyvovali hlavami, ale bylo na nich vidět, že mu nevěří ani slovo.

„Tak jsem byl potvrzený pro funkci samostatného referenta péče o základní prostředky,“ zahalekal jsem při návratu do kanceláře a vzápětí jsem se rozbrečel. Ještě že kromě inženýrky Evy všichni byli na obědě. Ta mlčky poslouchala mé nesouvislé líčení čerstvých zážitků a já se mezitím uklidnil. Když jsem skončil, zeptala se, zda si dám kafe. Aniž čekala na odpověď, postavila vodu na vařič a chystala hrníčky. Mezitím se rozpovídala o kádrováckých praktikách. Jak jeden posudek, často plný chvály, dají člověku do ruky, a druhý, ve kterém je kdejaká špína, pošlou novému zaměstnavateli. Jenže já neskončil tam, kde jsem měl, ale na štrece u krumpáče, a tak soudruzi z fabriky nevěděli, kam to mají poslat. A náš kádrovák? Ten se akorát stará, kde by co snědl či vypil, a tak to nakonec dopadlo, jak to dopadlo.

„Ten to od starého schytá,“ poznamenala zlomyslně. „Dnes mu určitě nebude chutnat. Stejně si na něho dej pozor, je dost mstivý.“

A partajní předseda? V podstatě daleko horší náčelníka, žádný lidumil. Nula od krumpáče mající velkou moc.

Voda na kafe začala vřít a vzápětí se kancelář naplnila vůní právě zalité kávy. Vhodil jsem do hrníčku kostku cukru a mlčky míchal horký lektvar. Snad jsem z nejhoršího venku. Teď mne nevyhodí a další prověrky jsou až za tři roky. Každopádně, soudruh náčelník mi ten dnešek jen tak nezapomene.

Vyšlo v antologii LITERÁTI NA TRATI II. v nakladatelství EPIKA