Stát se o mne postará aneb Penzička – 1. část

Od svých patnácti let jsem účastníkem státního důchodového systému. Napřesrok v prosinci, po dlouhých sedmačtyřiceti letech, začnu sklízet ovoce svého snažení. Půjdu do důchodu a díky státu budu se mít jako prase v žitě.

Upřímně řečeno, to mé snažení není zcela moje zásluha. Stát si ty penízky z mých výplat bral jaksi sám a vůbec se mne neptal, zda se mi to líbí či nelíbí. Mně se to ve skutečnosti vůbec nelíbilo.  Ale mlčel jsem. Dokonce jsem nad tím ani nepřemýšlel. Ostatně, stát neobíral o penízky pouze mne, ale každého, kdo pracoval. A pracovat musel každý, pokud nechtěl skončit za katrem jako příživník. To nedobrovolné neplacení se nikomu nelíbilo, nikdo však neprotestoval, nikdo nad tím ani nepřemýšlel. Každý totiž věděl, že stát to s námi myslí dobře. Ty penízky, to bylo naše dobro. To bylo naše důchodové pojištění a díky tomu, až nebudeme moci pracovat a půjdeme do důchodu, nebudeme mít hlad. Naopak, budeme se mít stejně dobře, jako ostatní pracující.

 I když naši mocipáni změnili barvu kabátu z rudé na modrou či oranžovou a pak zase na strakatou, tento lidumilný systém přetrvává a všichni, kdo mají nějaké příjmy, nemusí to být už jen za práci, přispívají na své důchodové pojištění. Ať se to komu líbí či nikoliv. Bohužel, v poslední době se objevuje čím dál více rýpalů a nespokojenců, kteří zpochybňují dobré úmysly státu, ale naštěstí je tu dostatek lidí důvěřující v dobročinnost ve státní dobročinnost. Stále dost lidí věří, že stát se o každého, až nebude ekonomicky aktivní, dostatečně postará. Vždyť je to systém prověřený téměř půldruhým stoletím.

Ano, již od roku 1866 se důchodci těší láskyplné péči státu. Vynálezcem tohoto geniálního systému byl samotný Železný kancléř, Otto von Bismarck. Každý, kdo pracoval, musel odvádět do státní pokladny určitou část svých příjmů.  Za to mu stát, po dovršení věku šedesáti let, zaručil doživotní penzi, rentu či důchod. Nazvat to můžeme jakkoliv. Nepatrnou vadu na kráse tento systém přece jenom měl. Průměrný věk v té době se pohyboval kolem pětapadesáti. Díky tomu na jednoho penzistu do systému přispívalo patnáct až šestnáct výdělečně činných. Penze tedy mohly být opravdu vysoké. Jenže nebyly!  Co se stalo s penězi v důchodovém systému? Snad si ty vybrané peníze stát, probůh, nenechal? Že by si tím vylepšoval svůj státní rozpočet? Co myslíš, vážený čtenáři?

V dnešní době, kdy průměrný věk je o dobrých dvacet let vyšší než za doby Železného kancléře, vstupní důchodový věk se změnil pouze nepatrně. Není důležité rozebírat příčiny. Faktem je, že u nás na jednoho penzistu přispívají pouze dva ekonomicky činní.

Probůh, co to plácám! Vždyť na mne nikdo nepracuje, já si celý život platím důchodové pojištění! Jsem tedy pojištěn!

Dnešní důchod činí přibližně kolem čtyřiceti procent hrubého výdělku. Díky moudrému státu, který mne přinutil platit si nějaké důchodové pojištění, nebudu ve stáří trpět nouzi.

Děkuji, moudrý státe, že ses o mne postaral!

Nebo že bych se mýlil?