Vyšetřovatel (Bratříček)

Hluboce věřící Jožka. Petr, přesvědčený ateista, horlivý svazák a nadějný mladý komunista. Kamarádi od útlého dětství. Jožka na vojně dostal „prokurátora“ a šest měsíců v kárném útvaru a vzpomíná na svého tchána. Petr začíná pochybovat o straně.

***

Jožku eskortovali ve středu brzy ráno, pouhé dva dny po soudu. Večer si sbalil věci do bandalíru a potom dlouho do noci seděl v Petrově kamrlíku v klubu.

„Akorát na Škaredou středu mne odvezou.  Věrčina taťku také zavřeli na Škaredou středu.“

Nikdy nechápal, proč se Popeleční středě říká také Škaredá. Ale proč ne? Co pěkného jej čeká? Celý půlrok stráví ve východňárské prdeli, plné gum, možná ještě horších než Novák. Budou jej buzerovat za každou kravinu, bude bez vycházek, bez opušťáků, kdoví, zda bude dostávat poštu, zda mu dovolí psát domů.

Škaredá středa. Počátek půstu, období očekávání Pánova utrpení a následného slavného vykoupení. Tchána zavřeli za víru a za to, že se nechtěl nechat okrást. Nejprve dostal provaz, potom doživotí a po dvanácti letech ho pustili, aby mohl zemřít doma, mezi svými. Umřel, protože miloval lidi. Stejně, jako Jožka. „Všichni jsou si bratry,“ říkával. Jožka to dnes cítí víc, než kdy jindy. V hlavě mu hučí, před očima vidí nasupěného Nováka tenkrát v kostele, s ušankou na hlavě. Stále neutichající ječení toho zrzavého skrčka: „Sabinov vás nemine, Hájíček! Rozuměl jste? O to se postarám! Sabinov vás …“ A najednou ušanka sklouzne Novákovi z hlavy a padá do kýblu se špinavou vodou … a do toho stále opakující se ječení: „Sabinov vás nemine!“ A zase ušanka, nacucaná špinavou vodou, vyráží z kýblu, letí a usedá na Novákovu hlavu. A Novák s mokrou ušankou na hlavě a čůrky špinavé vody mu stékají po rozšklebené tlamě, která neustále řve: „Já vás nechám zavřít, Hájíček! Já vás … „ Bizarní obrazové vjemy se prolínají se sluchovými halucinacemi. Najednou vše utichá, nastává ticho, kolem tma, jenom kousek od něho chvílemi zažhne malé červené světýlko, které se najednou blíží k Jožkovým ústům. „Dej si šluka a vzpamatuj se.“ S úlevou vydechl. Natáhl ruku a vzal si od Petra zapálenou spartu a dlouze potáhl.

„Promiň, asi začínám blbnout.“

Znovu se rozpovídal, aniž by se staral, zda jej Petr vůbec poslouchá. Jenže ten poslouchal, hltal každé Jožkovo slovo. Co všechno ještě nevěděl! Stejně jako Jožka, byl i starý Zajíček kdysi souzen a odsouzen. Když pak umíral, u toho Jožka nebyl, to ještě s Věrkou chodili do školy a Jožka starého Zajíčka skoro neznal, odpustil prý všem, kdo mu ublížili. Odpustil partajnickému tajemníkovi, který nařídil odvedení Zajíčkových krav a koní do JZD. Odpustil svým vyšetřovatelům, odpustil bachařům. Odpustil všem a přitom neustále prosil Boha, aby bylo odpuštěno také jemu, protože v životě moc a moc zhřešil. Po tajemníkovi hodil vidle, když mu tenkrát z maštale odváděl koně. Nezabiješ! Vždycky si myslel, že i kdyby porušil všechna přikázání, toto že neporuší. A přece! Vidle tajemníkovi neublížily, protože ten duchapřítomně uhnul.  Ale stalo se! Zajíček hodil vidle po člověku, byl ochotný zabít. Pro co? Pro majetek. Ale oni mu chtěli ukrást vše, co měl! Nejenom jemu, ale také jeho ženě, děckám. Vše, co měl v dědictví po tatovi a po stařecovi. Ukradli mu vše, na čem se s rodinou nadřel jako kůň. To všechno mu chtěli ukrást a také ukradli.  Bylo to však skutečně jeho? Nedostal to od Pána, aby o to jen pečoval, aby to pouze spravoval? Měl právo bránit pozemské statky, byť těžce vydřené, i za cenu zabití? Ne, takového práva neměl. Měl se tedy podřídit brutální nelidské moci, která se ho snažila okrást? Ne, to také ne! A tak po lupiči hodil vidle. I když se netrefil, i když nezabil, nebyl od toho daleko. Byl tedy vinen.

Odvedli ho rovnou z chléva. Necelá půlhodina, a už byl v malé místnosti bez nábytku, bez oken, bez světla. Posadit se nebo si lehnout mohl pouze na betonovou podlahu. Byl tam dlouho, bez jídla, bez vody. Ztratil pojem o čase. Jak později zjistil, drželi ho tam čtyři dny. Měl hrůzu z toho, co jej čeká, protože věděl, kde je. Donekonečna opakoval jeden desátek růžence za druhým. Chvílemi už nic nevnímal, aby se vzápětí probral do hrůzných očekávání pověstného hradišťského kriminálu.

Konečně uviděl svého vyšetřovatele, Lojzu Gregůrka. Ten Zajíčka nejdřív zmlátil. Bez jediného slova mu notnou chvíli tloukl hlavou o stěnu. Následovaly rány řemenem. A zase hlavou o zeď.  Potom jej Gregůrek nechal ležet na betonové podlaze. Pomalu chodil kolem něj, občas do něj kopl. Zajíček už ani nekřičel, jen potichu sténal a s údivem se díval na tři malinké bílé kamínky, ležící mu přímo před očima v loužičce krve. Jediným kopancem okovanou vojenskou holínkou přišel o tři zuby.  Gregůrek stále mlčel, nevydal ze sebe jediný zvuk. Stále naprosté ticho, přerušované pouze sténáním zbitého Zajíčka. Po dlouhé chvíli, která se zmučenému Zajíčkovi jevila věčností, začal výslech. První, který byl naprosto stejný, jako nespočet výslechů později.  Ani slovo o vidlích hozených po partajním tajemníkovi.

„Jak často chodíš do kostela? Mluv!“

„Jak často se zpovídáš? Mluv! Co všechno jsi říkal faráři? Mluv, mluv, mluv!“ stále dokola a dokola.

Potom se otázky změnily.

„Co ti říkal farář? Nemáš vstoupit do družstva, že? Hlavně ti radil ořechovský farář, že? Jezdils přece za ním do Ořechova, že? Nezapírej, my to všechno víme. Tak mluv!“ Zajíček přiznal, že se znají, vždyť spolu chodili do školy, sedávali v jedné lavici. A že se navštěvují? Karty, vínečko, štamprlka sliovičky, nic víc. Gregůrek se rozzuřil a Zajíček přišel o další dva zuby, hlava rozbolavělá od neustálého tlučení o zeď třeštila. Bez pomoci neudělal ani krok.

Další nekonečné dny v cele bez nábytku, bez oken, v naprosté tmě. Nastala změna. K výslechu ho přivedli do nedaleké vily na Kunovské. Lojza Gregůrek Zajíčka přivítal jako dobrého známého a nabídl mu židli. Když se Zajíček posadil, musel se zout. Pak nějaký člověk přinesl vysoké šněrovací boty, poklekl před Zajíčka, a boty mu obul. Zajíček tušil, že jej čeká něco nového, neznámého, daleko horšího než mlácení řemenem a obuškem či tlučení hlavou o zeď. Hrůzou se roztřásl. Gregůrek se posadil za stůl proti němu a dlouze jej pozoroval. Pásl se na jeho strachu, v očích mu jiskřilo zlomyslnou radostí.

„Čeho se bojíš?“ řekl konečně. „Já už tě nebudu bít. Ani se tě nedotknu. Nevěříš? Dávám ti čestné slovo.“ Gregůrkův bodrý tón a potměšilý úsměv způsobily, že Zajíček hrůzou málem zešílel. Gregůrek mu poručil, aby se postavil doprostřed místnosti. Někdo stojící za Zajíčkem odsunul židli. Zajíček tam stál, s hrůzou sledoval svého trýznitele, který jej s úsměškem stále pozoroval. Zase ani slovo, pouze dlouhý upřený pohled malých prasečích očiček soudruha vyšetřovatele, který se pásl na Zajíčkově strachu.

„Tak, a teď nám něco pověz,“ pronesl konečně.  Zajíček mlčel. „No, vždyť víš, co chci od tebe, tak proč mlčíš?“ Žádný křik, žádné bití. Gregůrek neúnavně opakoval otázky, které Zajíček už tolikrát slyšel. Zajíček stejně neúnavně odpovídal. Pomalu ze sebe soukal slova, která vždycky Gregůrka přiváděla k zuřivosti. Odpovídal podle pravdy, podle toho jak to cítil. Gregůrek se už nevztekal. Vždycky pozorně vyslechl Zajíčkovu odpověď a stále s potměšilým úsměvem zopakoval stejnou otázku a Zajíček zase stejně odpověděl. Když už to nějaký čas trvalo, Gregůrek si povzdechl:

„Začínáš mne nudit, budu ti muset dodat trošku energie,“ a stiskl malé tlačítko na stole. Zajíček zařval. Tělem mu projela zvláštní, nepopsatelná bolest.  Nohy se mu podlomily a okamžitě se zhroutil. Srdce se mu svíralo, nohy se mu třásly.  Teprve teď si všimnul drátů, vedoucích z bot. Dvě stě dvacet voltů vykonalo svou práci. Někdo Zajíčka zvedl a Gregůrek zopakoval otázku. Znovu ohromná bolest a nový pád.  Gregůrek pomalu opakoval stále stejné otázky a vždy, když jej Zajíčkova odpověď neuspokojila, na okamžik stiskl tlačítko. A znovu, a znovu. A stále častěji. Zajíček omdlel. Po výslechu musel jít opět pěšky po Kunovské do své cely. Bolestí klopýtal a kolemjdoucí se za nimi zvědavě ohlíželi. Doprovázející bachaři jej se smíchem podpírali: „Takhle se zlít za bílého dne! Nechlastej, když to neumíš!“

Výslechy na Kunovské pokračovaly. Jednou jej zavedli na půdu. Byla tam železná postel bez matrací. Zajíček se musel svléknout do naha a lehnout si na drátěnku postele. Ruce i nohy mu přivázali k posteli a chrstli na něj kýbl vody. Začal výslech. Stejné otázky. A potom elektrický šok. Následující den jej Gregůrek navštívil v cele. Přinesl několik popsaných listů.

„Do zítřka se to naučíš zpaměti. Pokud ne, budeš se dívat, jak naučím mluvit tvou ženu. A toho parchanta, co nosí, před tebou potratí.“

Druhý den Zajíček uměl celý text zpaměti. Učil se další a další stránky. Gregůrek už jej nebil, ani netrýznil elektrikou. Jen jej neustále zkoušel, jak dobře umí svou roli.

Když Zajíčka soudili, o útoku vidlemi na tajemníka nepadlo ani slovo. Vyptávali se na jeho víru, přesvědčení a na přátelství s ořechovským farářem. Také na názory na zakládání JZD. A on odpovídal podle převážně podle naučeného scénáře. Pouze o ořechovském faráři odmítl odrecitovat naučenou roli. Rozsudek na sebe nenechal dlouho čekat: Trest smrti oběšením. Provaz pro nebezpečného agenta Vatikánu, jak napsali ve Slovácké jiskře.

Bloud, který všechny lidi považoval za bratry. Všichni jsme přece děti Boží, říkával. Všichni jsme si navzájem bratry a sestrami. I ti, kdo v nevědomosti a odpadlické zatvrzelosti bloudí a v domnění, že budují lepší zítřky, okrádají a zotročují druhé. Za to měl jít na smrt. Jenže strana byla milostivá a slitovala se nad jeho bídným životem. Co s mrtvým třídním nepřítelem? V uranových dolech bylo zapotřebí každé ruky. Konec konců, vždyť odtamtud se málokdo vracel.

Když jej po dvanácti letech podmíněně propustili, vyhledal Gregůrka. Ten už dávno nebyl vyšetřovatelem, ale stal se váženým soudruhem ředitelem státního statku. Nebylo těžké ho najít. Zajíček, když vstoupil do jeho kanceláře, neměl potuchy, co mu řekne, netušil, co udělá. Toužil po tom setkání a zároveň se ho bál. Nutkání podívat se svému trýzniteli do očí, bylo velmi silné. Silnější, než strach.

„Poznáváš mne?“ zaptal se Gregůrka. Ten zakroutil hlavou: „Promiň, soudruhu, nevzpomínám si, že bychom se ….“

„Jen si dobře vzpomeň. Jsem Zajíček. Už si vzpomínáš, soudruhu vyšetřovateli?“

Gregůrek vytřeštil oči a zbledl. Nikdy se s nikým z těch, které vyslýchal, nesetkal. Až teď. Co jen po něm ten mukl chce? Proč přišel? Pomstít se? A on je tu sám, nikdo poblíž, aby mu pomohl. Kdysi statný sedlák, kteréholéta utrpení změnila v uzlíček kostí a šlach, stále působil majestátně. „Co…co po mně chcete? Jestli hned neodejdete, zavolám bezpečnost,“ koktal zsinalý Gregůrek.

„Nic nechci. Už vůbec nic po tobě nechci, soudruhu vyšetřovateli. Jenom jsem tě chtěl ještě vidět, než umřu. A to se mi splnilo. Dokonce jsem dostal i něco navíc. Viděl jsem tvůj strach.“

Nenávist ke svému trýzniteli, která mu dovolovala přežít a kterou zvláštním způsobem skloubil s bezmeznou vírou v Krista Ukřižovaného, v Krista, který v hodině své smrti odpustil svým katanům, tato nenávist najednou zmizela a v Zajíčkově duši zavládl pokoj. Netušil, že všeodpouštějící láska Kristova dávno z jeho duše nenávist vytěsnila, že to co považoval za nenávist, byla už jen prázdná slova bez obsahu. Dva měsíce na to Zajíček zemřel.

Poznámka: Tento příběh je fabulace, nevztahuje se na konkrétní osoby či konkrétní životní osudy. Inspirací, byly vzpomínky několika lidí, kteří prošli peklem hradišťského kriminálu počátkem padesátých let.