Slušný člověk jako společenská menšina?

Jednoduše je dáno samotným principem, že v tomto státě má zloděj navrch. Zloději, nebo jak se dnes říká „kmotři,“ ovládají státní správu a tvoří zákony.

Právní systém se stává neúčinným balastem. Nedá se jednoduše tvrdit, že se jedná o nějakou konspiraci či spiknutí a právo je tak účelově zprzněné, to ne. Je to docela obyčejný bordel jako následek diletantství, ve kterém se bez ASPI[1] neorientuje ani právník. Navíc tento stav vyhovuje především těm, kteří mají možnost jej změnit. Ale proč by to dělali? Jednak je to namáhavé, jednak by mnozí z nich konali proti vlastním zájmům.

Kde je však zájem daňového poplatníka, který žije poctivým životem? Problém je v tom, že těchto lidí je většina. A tak většina zde nemá právo da facto na nic. Možná časem, až se slušný člověk stane raritou, potom bude, jako společenská menšina, mít možnost v rámci multikulturalizmu vybojovat si nějaké výhody.

Rád bych se však ještě jednou zastavil nad obranou života či majetku. Kde je hranice únosné obrany? Kde stojí hranice, mezi jednotlivými krádežemi? Abych nezabíjel pro hlávku salátu nebo pro pár jablek. Bude povoleno střílet už po krádeži pěti kilo jablek nebo až po metráku? Bude důvod ke střelbě při krádeži automobilu, ale krádež jízdního kola už ne? Kde je ta hranice?

Ta hranice je ve skutečnosti velmi jednoduchá. Přistihnu-li někoho na pozemku, mohu na něj vytáhnout zbraň a musím mu dát možnost se zastavit a vysvětlit, co na mém pozemku dělá. Pokud vytáhne zbraň i on, případně pokud jakýmkoliv způsobem zaútočí, mohu zbraň použít. Pokud se dá s lupem na útěk, musím použít varovný výstřel do vzduchu a pokud se na výzvu nezastaví, mohu použít zbraň k zastavení útěku pachatele. Pokud jej přistihnu uvnitř svého domu, mohu střílet rovnou.

Je to nepochopitelné? Hranicí je oplocený či jinak jasně vymezený pozemek. Hranicí je byt nebo dům, který mi patří. A tak dále. To by měl pochopit i méně inteligentní zloděj. A každý by pak měl vědět, že může dojít k úhoně, tedy i té nejvyšší. Pokud i pak do objektu vleze, může si za následky sám. A propos: "Došlo by k zastřelení pachatele při páchání trestné činnosti, kdyby tento tuto trestnou činnost nepáchal?" Odpověď mnohé asi překvapí.

Jen zloději, násilníci, vrazi nebudou souhlasit. A také nejrůznější ochránci lidských práv či ochránci zločinců, kteří tvrdí, že parchant úmyslně porušující zákony má mít více práv, větší ochranu a méně povinností, než jeho oběť.

Pořád ještě žijeme v socialismu, kde soukromé vlastnictví bylo, a pro mnohé stále je trestným činem. Nebo je alespoň nemravné. Proto se má za to, že nikdo nic nevlastní a proto nemůže nikdo nikomu sáhnout na jeho soukromé vlastnictví. Jenže i představitel vládnoucí třídy, tedy pracující dělník něco vlastnil a i dnes vlastní. Například své spodní prádlo a toto prádlo je tím pádem jeho soukromým vlastnictvím (soudruzi nás sice učili, že se jedná o vlastnictví osobní, avšak v podstatě je to totéž). Až ze svých mozků dostaneme tato socialistická rovnostářská moudra, bude lépe. Ale to bude trvat ještě dlouho.

[1] Systém ASPI je komplexní systém pro práci s právními informacemi.