Štědrý den - Zrození bratříčka (Bratříček)

Hluboce věřící Jožka. Petr, přesvědčený ateista, horlivý svazák a nadějný mladý komunista. Nerozluční kamarádi od útlého dětství. Dokonce spolu i narukovali, aby je vojna navždy rozdělila.  Jožku na Vánoce za ženou a dcerkou nepustili, Petr však mohl odjet na svůj první opušťák.

***

Vánoce, opušťák, domů. Konečně z té pakárny vypadne. Celé tři dny!  Z kasáren ho pustili na Štědrý den přesně v sedm a za necelých dvacet minut byl na autobusáku. Tak rychle to přes celé město ještě nikdy nedokázal. Jenže co teď, když Bratislavák měl jet až za půl hodiny? Bylo sychravo, tak něco kolem nuly, poletoval mokrý sníh. Poloprázdné ranní dělnické spoje už dávno odjely, a tak v nevlídném bufetu plném páry kromě otrávené prodavačky nikdo nebyl.  Každopádně tam bylo lépe, než venku. Těžkou neforemnou kabelu pustil na zem a dal si kafe s rumem, kterým se málem opařil, když je vypil skoro na ex. Pohlédl na hodiny nad pultem. Na zaroseném ciferníku rozeznal, že uplynulo sotva pět minut. Co blbne? Z kasina[1] je venku, ve vycházkové knížce má napsané tři dny volna k opuštění posádky a z bufetu autobus uvidí. S povzdechem si dal ještě jedno kafe s rumem, které si tentokrát chtěl řádně vychutnat. Nešlo to. Proč se ty hodiny tak vlečou! Očima marně postrkoval velkou ručičku zarosených hodin, která každou minutu s hlasitým cvaknutím poskočila kupředu. Konečně! U nedalekého nástupiště zastavilo dálkové ertéóčko. Nastoupil. Uvnitř sedělo deset či dvanáct klimbajících pasažérů. Uvelebil se na zadním sedadle a v duchu popoháněl řidiče, aby už konečně jel.

Po hodince jízdy vystoupil na pustém náměstí s vysokým kamenným křížem mezi dvěma lípami, jejichž holé zčernalé větve se vzpínaly k obloze, jakoby o něco prosily.  Zhluboka nasál lehce mrazivý vzduch a rozhlédl se po náměstí, které se mu nikdy předtím nezdálo tak krásné a které už celé tři měsíce neviděl. Jen tři měsíce? Spíš tři roky nebo dokonce třicet let! Ále, co na tom záleží, když je doma. Jen mít za sebou návštěvu, které se tak bál.

Na Hatě k Hájíčkům to bylo sice pár kroků, ale Petrovi, který jakoby na každé noze vlekl těžkou trestaneckou kouli, to trvalo skoro půl hodiny. Měl ukrutánský strach. Jak má Věrce říct, že Jožka nepřijede? Jak jí vysvětlí, že on, který je svobodný, opušťák dostal, ale kluk, na kterého čeká ženská s děckem, musí trčet kdesi v kasárenském baráku? Věrka se na Petra jen dlouze podívala a nepronesla jediného slova. Mlčky jí předal dárky a dopis od Jožky. Ani na kafe nezašel, když konečně promluvila a pozvala jej dál.  Jen jí ještě vyřídil, že Jožka bude mít na Štěpána odpoledne vycházku, tak že má za ním přijet i s malou. Ostatně, má to v dopise.

***

Ještě před týdnem se s Jožkou těšili, jak z kasina vypadnou, a zapomenou na všechny Nováky, na všechny ty gumy zelené[2]. Ba, právě před týdnem. A následující den se to stalo. Jožka požádal o vycházku, prý chtěl nakoupit dárky, jak řekl veliteli roty. Jožka, kterému vůbec nešlo o dárky, poněvadž je měl dávno koupené, pranic netušil, že vycházku dostal také Novák, který měl domluvené rande s nějakou servírkou, ale ta mu nepřišla. Proto Novák zašel do Hapíku, kde jí pár dnů předtím sbalil, jestli náhodou nemá službu, ale nebyla tam. Když naštvaně odcházel, vyběhla za ním nějaká holka, že mu Bláža vzkazuje, aby už jí neotravoval. Jedině, snad až trochu povyroste, dodala se smíchem. To Nováka dožralo. Přeci měří metr osmašedesát! Zrovna jako Napoleon! A nějaká hospodská štětka si dovolí něco takového! Navztekaný bez cíle pak bloumal po ulicích, koukal do vyzdobených výloh, kanadami rozkopával hromádky sněhu při okrajích chodníků, až se dostal ke kostelu. Těžké okované dveře byly otevřeny. Sehnul se, sebral kus zmrzlého sněhu a vší silou jej mrštil do otevřených dveří. „Šťastné a veselé, flanďáci!“ vztekle zaječel a znovu kopnul do hromady sněhu. Z kostela vyběhl mladík v maskáčích a kanadách, bez kravaty s rozepnutou blůzou. Ledva uviděl Nováka, otočil se a zmizel ve dveřích, které za sebou zabouchl. Novák strnul. To se mu snad zdá! Několik skoků a byl u dveří. Otevřel je a vrazil dovnitř. Třebaže se už stmívalo a v kostele bylo sotva vidět, hned rozpoznal Jožku, rozpačitě stojícího u bočního schodiště, vedoucího snad na kůr, snad až na věž. Nepředpisově neustrojený, vedle kýbl se špinavou vodou a rejžákem, na zemi mokrý hadr.

„Co tady děláte, Hájíček?“ zařval Novák.

„Jak vidíte, soudruhu desátníku, myji schody,“ potichu, trošinku rozpačitě odpověděl Jožka, který se však rychle vzpamatoval, a upřel na Nováka své pomněnkové oči. Novák, který se sám nikdy nikomu do očí nepodíval, upřený pohled od jiných naprosto nesnášel. „Tak vy máte málo rajónů, Hájíček? Okamžitě návrat na rotu a tam si uděláte bublinkové šou[3], rozuměl jste, Hájíček?“ řval na Jožku Novák, kterého Jožkův klid a upřený pohled uváděl do varu.

„Soudruhu desátníku, vycházku mám schválenou velitelem roty … a v žádném předpise nestojí, co smím či nesmím na vycházce dělat … je to moje osobní volno …,“ tichým, avšak už zcela klidným hlasem odpověděl Jožka.

„To se mýlíte, Hájíček! To se šeredně mýlíte! Vy jste vojín československé lidové armády. Víte to vůbec? Jak to, že tady děláte flanďákům posluhovačku? Vždyť vy jste, chlape mizerný, zneuctil stejnokroj naší lidové armády!“  Jožka se při představě zneuctěného stejnokroje rozesmál, což Nováka rozběsnilo. „Však vás, Hájíček, ten smích přejde! A jak to, že nejste náležitě ustrojený? Za to vyfasujete nejméně sedm vostrejch, je vám to jasný, Hájíček?“

To už bylo na Jožku příliš. Nic neprovedl, nikomu neublížil. Proč by na sebe měl nechat řvát a nechat se urážet a ponižovat? Ruce zaťaté silně v pěsti, až mu články prstů zbělely. „Soudruhu desátníku, žádám, abyste mne ráno dal na hlášení k veliteli roty.“ Jožka se odhodlal k něčemu, co sice předpisy dovolovaly, ale čeho se, pokud věděl, nikdo neodvážil. „Chci si na vás stěžovat.“ Nováka se zmocnil amok. Vychrlil na Jožku příval nadávek, že i pouliční šlapka by se červenala studem. Jožku na hlášení nedá, ale zařídí mu prokurátora. Ano, Sabinov jej nemine.

„Jak myslíte, soudruhu desátníku. Potom půjdu k náčelníku pro věci politické. Tam nemusím dodržet služební postup. A teď přestaňte řvát. Tady nejste na buzeráku nebo v hospodě, ale v kostele. A prosím, sundejte si čepici nebo odejděte!“ Brunátný Novák najednou ztichl a s vyvalenými bulvami a otevřenou hubou tupě zíral na Jožku, který natáhl ruku, že Novákovi od neforemné ušanky pomůže. Ten však hlavou prudce uhnul a nešťastná ušanka se svezla přímo do kýblu. Zatímco tupě zíral na ušanku sající špinavou vodu, Jožka se rozesmál. Potom se sehnul, vytáhl řádně nacucanou čepici z kýblu, trochu ji vyždímal a podal Novákovi: „Něco vám upadlo, soudruhu desátníku.“ Ztumpachovatělý Novák mu ji vytrhl z ruky a prostovlasý, s mokrou ušankou v ruce, bez jediného slova vyběhl z kostela.

Přestože Jožka měl vycházku napsanou až do desíti, na rotě byl už kolem osmé. Ledva se objevil, dozorčí roty jej okamžitě stavěl do latě. Dozorčího pranic nezajímalo, že Jožka neměl mít rajóny, od Nováka slíbené bublinkové šou už čekalo. Šůroval skoro až do půlnoci.

Strýc Máčalík, jak říkali topáci[4] veliteli roty, měl ráno dost blbou náladu. Nováka, který žádal potrestání vojína Hájíčka, seřval, že neumí jednat s lidmi. Svůj díl schytal také Jožka, kterého si Máčalík nechal zavolat. Nakonec oběma, Jožkovi i Novákovi, zrušil opušťáky. Pokud neudělají žádný další průser, jak se vyjádřil Máčalík, aby zmírnil tvrdost rozhodnutí vůči Jožkovi, kterého měl rád, možná je pustí na Silvestra a na Nový rok, ale na Vánoce nepojedou nikam.

***

Petr od Hájíčků nešel rovnou domů, ale zastavil se u Marušky. Měl štěstí, mamina nebyla doma. Proto ani na okamžik nezaváhal a zůstal. Však se doma bez něho nezblázní. Poslal telegram, že přijede, ale nenapsal v kolik. Tak může říct, že ho pustili až před polednem. Z návštěvy u Věrky se už vzpamatoval, ale pořád cítil jakousi hořkost.  Seděl v kuchyni za stolem vedle Marušky, ta ho držela za ruku, a on vyprávěl o Jožkovi. „Kdyby to ten Skútr[5] udělal mě, tak mu tu zerzavů hlavu strčím do toho kyblu. Místo té ušanky,“ vztekle zavrčel, když skončil vypravování. Maruška se na něho mlčky zamilovaně podívala a několikrát ho pohladila po ruce a Petr zase zjihnul. Potom uvařila čaj, na stůl postavila čerstvě upečenou bábovku a také lahvinku halůzkové. To bylo něco na Petra! To už dlouho neměl. Na nic nečekal a z bábovky nezůstalo skoro nic. A ten čaj se slivovičkou! To byla lahoda! Petr při tom zapomněl nejenom na Nováka, ale také na Jožku i na nešťastnou Věrku.

Maruška sebrala špinavé nádobí se stolu a dala je do dřezu, že je umyje. Jak tam stála v béžových kaliopkách zvýrazňujících pevný, krásně tvarovaný zadeček a v plátěné kárované košili zapnuté pouze na dva knoflíčky, moc, opravdu moc se mu líbila. Potichu vstal a oběma rukama silně stiskl ten vyzývavý zadeček. No ovšem! Vždyť Petr jenom vyslyšel jeho výzvu, jak si o to říká: ‚Uchop mne! Stiskni mne!‘ Tak jaképak copak! Maruška se ale v mžiku otočila a usolila mu pěknou facku. Zároveň také, jak v druhé ruce držela hrnek, do kterého právě poslévala zbytky čaje a také lógr od ranního kafe, nechtíc vychrstla obsah hrnku Petrovi na košili a na kalhoty. Petr zůstal stát jak opařený. Maruška poodstoupila, hrnek položila na dřez, dala ruce v bok a hlasitě se rozesmála. „No, ty vypadáš!“ Petr, kterého pálila tvář, poněvadž Maruška, stejně jako její mamina, měla pěknou ránu, začal rozpačitě stírat nebo spíše roztírat zbytky lógru po bílé dederonce. Na khaki kalhotách to snad tolik nebude vidět, ale stejně si připadal, jakoby se počural. Cítil, že i trenýrky má mokré. Takhle domů jít nemůže a druhou košili sebou nemá.

„Ukaž,“ řekla Maruška a přistoupila k Petrovi, pohladila ruměnec po uštědřené facce, a začala mu rozepínat košili. „To se musí hned přeprat.“ Než se Petr vzpamatoval, stál tam jen v nátělníku, který také nesl stopy polití a který mu proto také obratně svlékla. „Neboj, za chvíli to bude suché.“ A začala mu rozepínat knoflíky od poklopce. „Ty gatě musí také dolů,“ prohlásila rezolutně, když jí Petr odstrčil ruku. A než se nadál, stál před Maruškou pouze v trenýrkách. „Skoro jak u odvodu,“ pomyslel si. Maruška kousek poodstoupila, změřila si svého Peťánka od hlavy až k patě a pak se zadívala na mokré trenýrky. „Ty trencle mi už asi nedáš, viď?“ otázala se a se smíchem odběhla do koupelny s Petrovými svršky v náručí.

Petr přistoupil k oknu, chvíli pozoroval padající vločky sněhu, potom se otočil a opřel se o topení. Žebra radiátoru, zarývající se mu do zadnice, příjemně hřála. Zavřel oči, zhluboka se nadechl, aby s dlouhým výdechem vychutnával blaženého pocitu z toho, že je někde, kde na něho nikdo neřve, kde ho má někdo rád. „Tak už se to suší,“ uslyšel po chvíli Marušku. Otevřel oči a …. Maruška stála ve dveřích pouze v bílých kalhotkách s kraječkami a v bílé krajkové podprsence. S Petrem se zatočil celý svět. Nikdy předtím v Marušce neviděl ženu, jen kamarádku, která se mu líbila a kterou nakonec sbalil.  Jenže teď před ním stála žena. Skutečná žena, se vším co ženu dělá ženou. Maruška si to možná v této chvíli asi neuvědomovala, ale Petr najednou cítil, že pro něho to už nikdy nebude obyčejná kámoška, holka, se kterou jen tak chodí. Nebylo to spoře oděné tělo, co Petra fascinovalo. V bikinách, když se chodili koupat, jí viděl mnohokrát. Bylo to jakési neviditelné fluidum, které v pravém okamžiku dokáže ovládnout toho druhého tak, že ten najednou cítí, že nejsou už dva, ale oba jedno jsou. Fluidum, kterému se říká láska.

„Víš, abys tu v těch trenkách nebyl jen tak sám,“ špitla Maruška, která si najednou uvědomila zvláštnost nastalé situace. „To já … tak jaksi … ze solidarity,“ dodala a zavřela dveře. Petr přistoupil k Marušce. Ta k němu natáhla ruce, které Petr uchopil. Tak tam stáli, polonazí, stále se drželi za ruce a stále se dívali jeden druhému do očí a stále mlčeli. Mlčeli dlouho. Stáli dlouho. Drželi se dlouho. Dlouho vychutnávali blaženou rozkoš přítomnosti toho druhého. Rozkoš chvíle, kdy každé vyřknuté slovo by byl hřích.

Pak se Petr usmál. „Na co myslíš, Peťánku?“ šeptem se zeptala Maruška. „Víš, napadlo mne, kdyby tak mamina přišla domů … asi by to nepřežila.“ Maruška se rozesmála. Posvátnost předchozích okamžiků byla ta tam. Pustila Petrovy ruce, kousek od něho odskočila a začala prozpěvovat: „To se jen tak nestane, nestane, nestanéééé. Mamina je ve služběéé. Přijde až ve čtyřííí a teď je sotva desét, deséét, desééét.“

„Ty ještěrko! Ty si ze mne budeš dělat šoufky? Jen počkej, až tě chytím,“ rozohnil se Petr.

„Nechytíš, nechytíš,“ vysmívala se Maruška Petrovi. „Tůdle,“ a udělala na Petra dlouhý nos.

Začali se honit po kuchyni, potom po ložnici i po obýváku. Několikrát se Petrovi zdálo, že prchající Mařenku má, už jí skoro držel. Jenže ona, jako ta ještěrka, ke které jí přirovnal, vždycky mu obratně vyklouzla z rukou. Nakonec jí zahnal na pohovku. Maruška na ni stála, ale nemohla ani napravo, ani nalevo. Nakonec zůstala stát na místě. Pokud se Peťánek pohne na tu či druhou stranu, vždycky mu uklouzne. A zepředu na ni nemůže, protože tam stojí stůl. Petr naznačil pohyb vpravo a potom vlevo a vzápětí se mohutně odrazil a skokem plavmo se vrhnul přes desku stolu na Marušku. V okamžiku, kdy se jí dotkl a sevřel ruku v pěst v domnění, že jí už chytil, ta se rovněž odrazila od pohovky a vzápětí zděšeně zaječela: „Moje kalhotkýýý….“ Pozdě. Petr dopadl na pohovku přesně na místo, kde před okamžikem stála Maruška, a v zaťaté pěsti svíral kus bílého elastického úpletu s kraječkami, který před stejným okamžikem byl součástí Maruščiných kalhotek.

***

Na pévéesce[6] bylo šero. Venku se stmívalo. Kluci se před chvílí vrátili ze štědrovečerní večeře. Smažený kapr, z jedné strany připálený, z druhé nedopečený, přesolený bramborový salát a nedosolená houbová polévka – nic moc. Nálada pod psa. Namodralé světlo televizní obrazovky trochu osvětlovalo pévéesku, proto nikoho nenapadlo rozsvítit. U televize sedělo několik mazáků, poblíž dveří Jožka s kytarou vybrnkával a potichu pozpěvoval koledy. Novák se tvářil velice přátelsky, byl samá legrácka. Mazáci na jeho přitroublé vtípky neměli náladu. Kaprál – nekaprál, pro ně to byl stále ještě prvoročák, bažant. „Choď do rici, bažant zajebaný,“ utrhl se na Nováka jeden z mazáků. Ten se zatvářil uraženě, ale vzápětí pohodově, s předstíranou noblesou, přikráčel k Jožkovi, který zrzavého Skútra, nebral na vědomí. Musí vydržet. Když ne na vánoce, tak aspoň na Nový rok musí jet domů!

Novák stál před Jožkou jen tak v teplákách, ruce v kapsách a poslouchal Jožkův zpěv. Ten vybrnkával nádhernou Gruberovu píseň. „Stille Nacht! Heil'ge Nacht! Alles schläft, einsam wacht,“ zpíval a pozoroval přiblblý výraz Nováka, který ani zbla nerozuměl, o čem Jožka zpívá. A pokračoval a dával do zpěvu všechnu svou žalost a všechnu svou touhu spolu s nadějí, že jednou nastane doba, kdy takoví Novákové už nebudou mít nad slušnými lidmi pražádné moci. „Nur das traute heilige Paar. Holder Knab' im lockigten Haar, Schlafe in himmlischer Ruh,“ dozpíval Jožka, přestal hrát a upřeně se zadíval na Nováka.

„Hezký, Hájíček, moc hezký,“ pochvaloval Novák Jožku. Jen se mi zdá, že je to zase nějaká ta vaše, svatá. A ani rozumět tomu není. Vy umíte německy, Hájíček? Bylo to německy, že?“

„Ano, bylo to německy. A byla to zase ta nějaká naše svatá,“ opáčil Jožka a v duchu začal sám sebe hubovat. ‚Co toho blba dráždíš? Vždyť chceš jet domů! Vyser se na něj!’ Jožka se nadechl. „Ano, německy rozumím velmi dobře, Pepo,“ odpověděl Jožka, který opět nalezl svůj obvyklý klid, což mu ovšem nezabránilo lehce si do Nováka rýpnout. „A také anglicky a ještě trochu francouzsky.“ Novák se zarazil nad oslovením ‚Pepo’. On pro toho flanďáka není žádný Pepa! Jenže když viděl Jožkův bezelstný a klid vyzařující obličej, napadlo jej, že ho ten pánbíčkář asi nehodlá urážet. „To je dobrý, Hájíček. Tak když já jsem pro vás Pepa, tak vy jste pro mne taky Pepa. To je opravdu dobrý, nemyslíte?“

Jožkovi bylo z toho slizkého zrzka na blití. „Nevím, co by na tom mělo být dobrého. Já jsem se nechtěně uřekl. Za toho Pepu se omlouvám“

„Tak už toho nechte, Hájíček. Já jsem Pepa, vy jste Pepa. Tak bychom si mohli i tykat, ne?“ nedal se odbýt Novák.

„To by asi nešlo. Já si tykám s málokým. A kromě toho já nejsem žádný Pepa. Jožka, Jožin, Jozef, Joza, to ano. Pepa nikdy. Já su z Moravy, jestli to nevíte.“

Novák zrudnul, v Jožkovi to rovněž začínalo vřít. ‚Bože, dej mi sílu. Já už to nevydržím. Prosím, Pane, ať se ovládnu!‘ „Nevadí, jak chcete, Hájíček. Já pro vás nejsem asi dost vzdělaný, dost nóbl,“ podrážděně zareagoval Novák. „Chvástáte se cizíma řečma, ale rusky určitě neumíte. To by bylo pod vaši úroveň, že, Hájíček.“ Oba zvyšovali hlas, takže u televize klimbající mazáci zpozorněli. Něco se děje. Nebo se bude dít. Jeden z nich dokonce ztlumil zvuk, aby jim nic neušlo.

„Cожалeю, товарищ Новак, я должен ваc разочаровaть, по-русски я знaю очень хорошо[7],“ odpověděl Jožka čistou ruštinou.

„Tak se předveďte a zahrajte nějakou sovětskou a nemachrujte nějakými naučenými větami,“ odvětil Novák, kterého Jožkova ruština překvapila, protože on sám, přestože ve škole ruštinu měl jako každý jiný, rusky neznal skoro nic.

„Dobrá,“ odvětil Jožka a jal se tichounce vybrnkávat melodii notoricky známé Kaťuše. Novák se uklidnil a začal debilně pokyvovat hlavou, snad do taktu, snad ani sám nevěděl proč. Když to Jožka zpozoroval, přidal tichounký zpěv. Dával přitom až přehnaný důraz na ruský akcent a byl strašně zvědavý, zda Novák pozná, co vlastně zpívá. Věděl, že to může špatně skončit. Avšak před ním stojící ztělesněná tupost jej tak moc provokovala, že neodolal.

„Išla Nina, išla do kravína,“ zazpíval první verš parafráze a stále pokukoval po Novákovi. Ten zatím nic nepochopil, proto Jožka pokračoval: „zachatělo sa jej moloká.“ Novák přestal pokyvovat hlavou a podíval se na Jožku. Něco není v pořádku, ale co? Novák nevěděl. Jožka, který tuto klukovinu, jinak se to nazvat nedá, mohl ještě zarazit a pokračovat správnými slovy, drobátko zesílil a pokračoval: „Chytla býčka, chytla za pytlíčka, davaj býček, davaj moloká.“ Novák pochopil. Zle se na Jožku podíval, avšak než stačil cokoliv říct, Jožka spustil na plno. A bez ruského akcentu, Novákovi přímo do ksichtu, zopakoval předchozí verš: „Chytla býčka, chytla za pytlíčka, davaj …“ „Dóóóst!“ zařval Novák. „To si Hájíček vypijete! Žádný opušťák na Silvestra. Hned zítra do basy. Třicet vostrejch, které si nadsloužíte. Tak, vaše stará vás nejmíň měsíc neuvidí. Ani dopis jí nepošlete! Za to vám ručím,“ ječel nepříčetný Novák. Jožka pustil kytaru, která s rachotem dopadla na zem. Skočil k Novákovi a chytil jej pod krkem. Ten strachem celý roztřásl. Jožka byl o hlavu vyšší a vážil rovných devadesát kilo. Proti Novákovým šedesáti to byl značný nepoměr. „Neblbni, Josefe, já jen tak, z legrace ….“ Jožka jej pustil, zvedl kytaru a začal ji prohlížet, zda se při pádu nepoškodila. Když Novák s úlevou zjistil, že už Jožku nezajímá, pomalu se šoural ke dveřím. Tam zůstal stát a zvědavě pokukoval, co Jožka. Ten se posadil na židli, prohrábl struny, a když slyšel, že ladí, spustil:

    „Goodbye Piccadilly,

    Farewell Leicester Square!

    It's a long long way to Tipperary,

    But my heart's right there.“

Novák stál u dveří a nevěřícně hleděl na Jožku. Stále si ve své rezavé hlavě nemohl srovnat, že tento zakřiknutý pámbíčkář se mu postavil a že mu nakonec neublížil. Jožka, který dozpíval, se rozesmál, byl to takový zlý, nucený smích, který nešel od srdce, udělal dva tři kroky směrem k Novákovi a hlasitě zadupal. Novák už na nic nečekal a vyběhl z pévéesky. Jožka se znovu posadil a bezmyšlenkovitě několikrát přejel rukou po strunách.

Mazáci, se zvedli a pomalu šli ke dveřím. „Tos teda přehnal mladej,“ řekl jeden z nich. „Dej si na toho skrčka pozor, ten ti to nezapomene,“ přidal se druhý. „Čo poviete, chalani? Veď my sme na pévéeske vôbec neboli,“ přidal se třetí. Ostatní se rozesmáli. „Má pravdu. Zatloukej a zatloukej. Když nebude mít svědky, bude jen slovo proti slovu.“

Jožka zůstal na pévéesce sám. Seděl na židli, zády ke dveřím a vybrnkával celý svůj žal, celou svou touhu po Věrce a hlavně po malé Klárce. Kdy je uvidí? Co když Novák své vyhrůžky splní. Co ho to jenom napadlo, tak toho nafoukaného desátníčka provokovat. Ale ne, vždy on provokoval Jožku! Stále mu nedá pokoje. Ale přece, měl vydržet. Proč jenom jsou lidé na sebe tak zlí, Proč, když všichni jsou si bratři? Všichni jsme přece děti Boží. Za všechny se opětoval Pán na Kalvárii. Také Novák je Jožkův brat? Jožka na chvilku zaváhal, aby se vzápětí za toto zaváhání zastyděl. I Novák je jeho bratr, jenom bloudí. Jožka ho neměl dráždit. Ne, opravdu neměl.

Seděl, drnkal po strunách a pomalu začal broukat. Najednou, aniž si to uvědomil, zpíval svého zamilovaného Bratříčka. Slovy slavného Krylova songu se začal utěšovat: „Bratříčku nevzlykej, to nejsou bubáci … to jsou jen vojáci … přijeli v hranatých, železných maringotkách …“

„Končit, pozor!“ zabřeštěl někdo za Jožkovými zády. Jožka vyskočil a uviděl, že za ním stojí dévéťák[8] a Novák, který se už stačil převléknout do vycházkové uniformy.

„Soudruhu majore, vojín Hájíček. Mám osobní volno. Během doby, co jsem zde, nic mimořádného se nestalo,“ podal hlášení Jožka.

„Dejte si pohov, Hájíček. Tak vy říkáte, že se nic nestalo. Jenže já vím, že se stalo! A moc se toho stalo, Hájíček. To budete muset vysvětlit!“

Dévéťáka měl Fidra, zuřivý soudruh, který Jožku, ale také Petra bytostně nesnášel. S Jožkou se zatočil celý svět. Tak Novák své vyhrůžky splnil. A k tomu má opravdu mocného spojence. Na Fidru si dávali pozor i furťáci[9].

Fidra udělal prohlídku Jožkovy skříňky. Kromě Bible a dalších knih s náboženskou tématikou, vydaných v Západním Německu, objevil také dva magnetofonové pásky. Na jednom z nich byly písničky Karla Kryla. To bylo velmi, velmi zlé. Když Fidra začal přehrávat druhý a ozval se hlas Jaromíra Vomáčky, který po úvodních slovech spustil „Běž domů, Ivane …,“ Jožka věděl, že se domů hned tak nedostane.

***

Tak, a je po svátcích. Petr si balí věci, protože za necelé dvě hodiny mu jede vlak a cestou se chce zastavit u Marušky. Někdo zvoní. Mamka jde otevřít. „Petře, máš tu návštěvu,“ volá. Přišla Věrka, uplakaná, s Klárkou v náručí. Byla za Jožkou, jak psal a jak jí to také Petr vyřídil. Když se na smluveném místě Jožky nemohla dočkat, šla do kasáren. Vrátní někam volali a potom jí řekli, že Jožka tam není. Že prý je na opušťáku. Jak to, na opušťáku? Vždyť jej nepustili! Jak je to možné? Petr překvapením jenom koktá, nic nechápe. Stejně jako Věrka.

***

Sotva se Petr objevil na rotě, hned se dozvěděl tu novinu. Bratříček asi dostane prokurátora. Který Bratříček? Petr žádného nezná. No přece Jožka. Ten, který měl všechny lidi za bratry a kterému od té chvíle nikdo neřekl jinak, než Bratříček.

(Z rukopisu Bratříček)

[1] Kasino – kasárna

[2] Gumy zelené – guma bylo expresivní označení pro vojáka z povolání (měli vygumovaný mozek), zelený – spojitost s barvou stejnokroje. Někdy se tak říkalo i poddůstojníkům základní služby, kteří vojnu tzv. „žrali“.

[3] Bublinkové šou spočívalo ve vylití většího množství vody na chodbě, když se předtím po podlaze rozcákalo mazlavé mýdlo. Voják či vojáci, které tento způsob úklidu postihl, museli podlahu vydrhnout rejžáky a dosucha vytřít. Následovalo ještě napastování a vyleštění kombajnem. Kombajn byla bedna s pískem, na jejímž dně byly připevněny kartáče.

[4] Topáci – příslušníci třetí roty zvané TOP (Technická Odborná Příprava)

[5] Skútr – Novákova přezdívka, vzniklá ze slovenského „Skurvený trpaslík“. (Vznik přezdívky je v jiné kapitole.)

[6] Pévéeska – politicko-výchovná světnice, v podstatě klubovna, která bývala na ubytovně každé roty.

[7] Lituji, soudruhu Nováku, musím vás zklamat, rusky umím velmi dobře.

[8] Dévéťák – důstojník, konající službu dozorčího útvaru nebo kasáren.

[9] Furťák - voják z povolání.

(Z rukopisu Bratříček)

Tato kapitola vyšla v 57. čísle Divokého vína http://www.divokevino.cz/5712/pijacek.php

Modře označená pasáž vyšla v 60. čísle DV http://www.divokevino.cz/6012/pijacek.php