To nebyli hrdinové, pane ministře Vondro?

Ministr Vondra, svým prohlášením, že "Česká společnost nemá příliš mnoho hrdinů …“, pošpinil, možná nevědomky, utrpení tisíců hrdinů, kteří se nebáli postavit proti komunistickému režimu a kteří přitom za sebou nezanechávali mrtvoly. Kromě svých vlastních.

Pan Vondra si před odletem na pohřeb Ctirada Mašína posteskl, že „"Česká společnost nemá příliš mnoho hrdinů a předpokládám, že v budoucnosti si bude jejich činů většina veřejnosti vážit." Nevím, z jaké příčiny, zda z nabubřelosti, neznalosti či hlouposti, ministr Vondra tak bagatelizuje činy a utrpení lidí, kteří v republice zůstali a kteří svým tichým odporem přiváděli komunistické mocipány k šílenství. Mám na mysli tisíce kněží, řeholníků a řeholnic, kteří svými příklady ukazovali, jak vzdorovat novým pořádkům. Žili zde mezi lidmi, neutíkali a svůj vzdor mnozí z nich zaplatili podlomeným zdravím nebo dokonce životem. Pan Vondra tyto hrdiny asi nemá na mysli, když předpokládá, že "… v budoucnosti si bude jejich činů většina veřejnosti vážit."  Dle všeho to nejsou hrdinové podle páně Vondrova gusta.

Pane ministře Vondro, pokud dovolíte, připomenu některé z hrdinů, kterým určitě žádný řád neudělíte.

Mezi první patří číhošťský farář Josef Toufar, zdravý a statný chlap, kterého komunisté zatkli 28. ledna 1950, aby 25. února téhož roku zemřel.  Komunisté ho během výslechů umlátili k smrti. To nebyl hrdina, pane ministře Vondro? Toufarův případ byl pouhou předehrou, protože krátce po jeho vraždě, v noci ze 13. na 14. dubna 1950 začala Akce K, v jejímž důsledku bylo zatčeno 2376 řeholníků. Následovaly ženské kláštery a také tzv. světský klérus (kněží, kteří nebyli členy církevních řádů). Tito lidé byli internováni de facto v koncentračních táborech, z nichž nejznámějším z nich je klášter v Želivi, v němž bylo internováno 464 kněží. Měl se tím zlomit odpor věřících proti novému režimu. Výsledek, především pro neochvějný postoj těchto bezejmenných hrdinů, byl však více než žalostný.

Mezi známé želivské vězně patří například premonstrátský opat Vít Bohumil Tajovský nebo páter Antonín Šuránek. Kněží v internacích strávili od dvou až do deseti let. Mnozí byli křivě obviněni z kriminálních činů a jako obyčejní zločinci odsouzeni k dlouholetým těžkým žalářům. Potom jim na mnoho let, některým do konce života bylo zakázáno hlásat slovo Boží. Již vzpomínaný Antonín Šuránek, byl zatčen během nemoci a v Želivě bez sdělení jakéhokoliv obvinění strávil čtyři roky. Když byl propuštěn, mohl si na chléb svůj vezdejší vydělávat jako dělník ve vápencovém lomu, což mu na jeho chatrném zdraví nepřidalo. Během Pražského jara v osmašedesátém mu soudruzi dovolili vrátit se ke kněžské službě, aby mu souhlas po několika letech opět odebrali. To nebyl hrdina, pane ministře Vondro? Pro Církev jím určitě je, protože proces blahořečení tohoto statečného kněze je již v plném proudu.

Dobrodiní želivské internace si užil rovněž páter Pavel Zíbal, který se dvacet let musel živit jako traťový dělník. Úžasný člověk s velkým „Č“. Člověk se smyslem pro humor, jenž si z traťováckého podbijáku (krompáče) udělal kříž, když na něj připevnil korpus Ukřižovaného a který tento symbol víry nazýval "proletářským krucifixem. Člověk, který estébáky a jejich komunistické chlebodárce dokázal pořádně vytáčet. To nebyl hrdina, pane ministře Vondro?

Pronásledování se nevyhnulo ani vysoce postaveným kněžím, které lze opět zahrnout mezi hrdiny tichého odporu. Především to byl olomoucký arcibiskup Karel Josef Matocha. Toho sice soudruzi přímo nezavřeli, ale od velikonoc 1950 až do své smrti v roce 1961 byl internován ve svém bytě v arcibiskupské rezidenci a hlídán příslušníkem Státní bezpečnosti. Když zemřel, pohřeb se nesměl nikde v kostele ohlásit, žádné parte nebylo a doba pohřbu byla rafinovaně volená tak, aby se lidé nemohli pohřbu účastnit. To nebyl hrdina, pane ministře Vondro?

Nelze zapomenout ani na dalšího vysoce postaveného odpůrce režimu z řad církve, Josefa kardinála Berana, kterému se internace rovněž nevyhnula. Jako pražského arcibiskupa jej internovali nejprve v arcibiskupském paláci v Praze a posléze jinde (Roželov, Růžodol, Paběnice, Mukařov, Radvanov). Když byl v roce 1963 z internace propuštěn, nesměl vykonávat arcibiskupský úřad a byl mu zakázán pobyt v Praze. Tento církevní prelát byl režimu tak nepohodlným, že se jej soudruzi zbavili u příležitosti jeho jmenování kardinálem. Laskavě ho pustili do Říma pro kardinálský klobouk, aby mu pak oznámili, že je persona non grata. To nebyl hrdina, pane ministře Vondro?

Rovněž v době normalizace nezůstávali kněží v nečinnosti. Mezi ně například patří doposud žijící páter Václav Altrichter, kterého ve čtyřiaosmdesátém roce vyslýchali estébáci v kanceláři hotelu Stadion v Kopřivnici. Při výslechu jej přímo ohrožovali sekáčkem na maso a vyvíjeli na něj brutální psychický nátlak. Tyto policejní zrůdy ještě koncem devadesátých let sloužily v řadách Policie ČR. Asi pro vynikající schopnosti při výslechu zadržených. Páter Altrichter jim nepodlehl a byl ve svém okolí zářným příkladem vzdoru proti komunistům. To nebyl hrdina, pane ministře Vondro?

Tak bych ve svém výčtu mohl pokračovat. Symbolem odporu proti režimu nebyli pouze osoby duchovní. Patří sem také spousta učitelů, kteří zejména po Únoru odmítli tzv. „vystoupit z víry“ a proto jim bylo znemožněno učit a vychovávat mládež. Je zde také řada soukromých zemědělců, kteří odmítli vstoupit do JZD a dál hospodařili na svém, ačkoliv jim bývaly předepisovány takové dodávky státu, které nemohli splnit, za což bývali kriminalizováni jako nepřátelé lidu a státu. To nebyli hrdinové, pane ministře Vondro?

Tak co, pane ministře Vondro. Má tato země nouzi o hrdiny? NEMÁ! Pouze nejsou vidět, protože ve svém odporu nezanechávali krvavou stopu, pokud nepočítáme jejich vlastní krev. V jednom však máte pravdu, totiž že si jejich činů nedokážeme vážit, Nedokážete to dle všeho ani Vy, pane ministře Vondro. Bohužel