Sociální filosofie Pia XI. a Pia XII.

Současná krize euro-americké, a tedy i naší společnosti je krizí ekonomickou, společenskou a především morální. Sociální učení Církve nikdy neváhá polemizovat o současnosti ve jménu budoucnosti bohatší na lásku, kterou křesťan můž

1.  Úvod

Evropou prochází strašidlo – strašidlo komunismu.

Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy – papež i car.[1]

Může se zdát podivným, že práce o dvou velmi významných papežích, Piu XI. a Piu XII., začíná notoricky známým citátem z úvodu Komunistického manifestu. Nicméně, svým způsobem s tématem souvisí víc, než by se mohlo zdát.

Je obtížné psát o sociální politice Vatikánu v první polovině 20. století, konkrétně o pontifikátech Pia XI. a Pia XII., a nezmínit se přitom o počátcích prvního oficiálního dokumentu Svatého stolce v sociální oblasti, o situaci, na kterou tehdy reagoval. Proto tato práce je poněkud v nesouladu se zadaným tématem a snaží se význam obou papežů v oblasti sociálního učení Církve uvést do historického kontextu předcházejícího období.

První sociální encyklika Lva XIII. Rerum novarum pochází z roku 1891, tedy celých 43 let od zveřejnění výše citovaného komunistického pamfletu. Proč tak pozdě? Nepromarnila Církev celý tento čas? V žádném případě se nedá zcela souhlasit s tvrzením, že Církev zaspala[2]. Rovněž tak lze mít mírnou výhradu k názoru, že prakticky k žádnému zpoždění nedošlo, protože „… nemožno uzavierať, že v danom období socialisti a marxisti vykonali svetoborné veci v odborovej či politickej oblasti, a tým menej tvrdiť, že kresťania vtedy nerobili nič.“[3] Aby bylo možné učinit si o věci určitý názor, „…je teda na mieste,  aby sme boli pozorní voči historickému rámcu při hodnotení pôsobenia Cirkvi.“[4] A nejen Církve, nýbrž i socialisticky, resp. marxisticky pojatého dělnického hnutí. Nespali ani jedni, ani druzí.

Marx a Engels svým Manifestem reagovali na rozvoj průmyslové výroby a vznikající, zatím zcela neuvědomělý, proletariát. Sociální nepokoje dělnictva v té době byly především v Anglii, kde Vatikán měl poměrně malý vliv. Pak v průmyslových oblastech tehdy ještě nesjednoceného Německa a hlavně ve  Francii. Červnové bouře v Paříži v roce 1848 zachvátily celou Evropu, Rakousko a tedy i České země nevyjímaje. Ve většině evropských zemí nastává období menších či větších bouří a revolucí, které vrcholí Pařížskou komunou. V letech 1864 – 1872 vznikají jak marxistické proletářské strany, tak také nemarxistické socialistické strany a hnutí.[5] Vzniká První internacionála a německá sociální demokracie, vzápětí následuje Česká (1876) a Rakouská (1878) sociální demokracie.  Po celou tuto dobu socialistické a marxistické strany, hnutí a spolky nenápadně bujely a rostly. K jejich otevřené masivní expanzi pak skutečně dochází až v 80. letech 19. století.

Co v tomto období mohl dělat a také dělal Vatikán, tedy co dělala Církev?  V roce vzniku Manifestu propukla nacionalistická revoluce v Římě v souvislosti s národně – osvobozeneckou  válkou proti Rakousku, následně byla v Římě  vyhlášena republika. Následoval silný proticírkevní kurz Viktora Emanuela II., běsnění zapřísáhlého odpůrce Církve Giussepe Garibaldiho, dochází k praktické likvidaci papežského státu. Následovala protipapežská, tedy i proticírkevní politika mladého italského státu, která trvala prakticky až do konce 1. sv. války.

V Rakousku to zpočátku vypadalo s Církví poněkud lépe. Ústavní listina z roku 1849 vedla k uzavření konkordátu se Svatou stolicí v roce 1855. Avšak již po jedenácti letech v důsledku nenaplnění některých očekávání vídeňské vlády, jednalo se zejména o získání katolického duchovenstva pro zájmy Vídně, a neúspěchy Rakouska v zahraniční politice – zejména vojenská porážka v roce 1866 se projevily snahy konkordát zrušit. To se prakticky stalo tzv. květnovými zákony[6] v roce 1874, kdy se Církev v Rakousku dostala pod přísný státní dozor. Biskupové většinou pocházeli ze šlechtických kruhů a dbali o dobrý vztah s dvorem více, než o vztah s lidem. Opravdových duchovních vůdců bylo mezi nimi málo a vesměs byli původu občanského, jako např. linecký biskup F.J.Rudiger, mariborský A.M.Slomšek (Slovinsko), českobudějovický J.V.Jirsík či banskobystrický Š.Moyses.[7]

Za těchto podmínek, kdy Církev plnila především své základní poslání,[8] tedy hlásání Evangelia, se zdá poněkud zřejmější situace Církve, za níž se mohla věnovat sociálním otázkám, zvláště, jestliže v tehdejší době nebyly všeobecně na pořadu dne. Nicméně Církev se sociální oblasti věnuje již od dob apoštolských formou nejrůznějších charitativních, špitálních či jiných aktivit, obecně se dá říci, že po dobu své existence se věnuje mj. péči o chudé. Ucelenou platformu tato činnost pak dostává tzv. sociálním učením církve, kterému dal základ papež Lev XIII.

2.  Úsilí Lva XIII. a Rerum novarum

Úsilí Lva XIII. v oblasti sociálního učení Církve vyvrcholilo v v encyklice Rerum novarum, která … přistupovala k dělnické otázce metodou, která se následně stala „trvalým vzorem[9]“ pro další vývoj sociální nauky Církve.[10] Již dříve Lev XIII. zcela nekompromisně zaujal stanovisko k sociálně destruktivnímu úsilí socialistů, když poukazoval na nemožnost úplné rovnosti lidí a na zhoubnost třídního boje.[11] Celý pozdější vývoj v oblasti sociální nauky Církve mohl být vnímán …jako určitá aktualizace, prohlubování a rozšiřování jejího původního jádra, tedy principů vyložených v encyklice Rerum novarum. Tímto odvážným a jasnozřivým textem Lev XIII. „dal (…) církvi jakýsi statut ‚statut občanského práva‘ v proměnlivé skutečnosti veřejného života lidí a států,“[12] a „napsal (…) rozhodující větu,“[13] která se stala „trvalou součástí sociální nauky Církve,“[14] když jasně řekl, že závažné sociální problémy „lze řešit jen spoluprací všech sil,“[15] a když zároveň dodal: „Pokud jde o Církev, nikdy a nikterak nezanedbává své povinnosti ani v této věci.“[16]^,[17]

Sociální učení Lva XIII., zvláště pak encyklika Rerum novaru nenašly takovou odezvu, jaká by se dala očekávat vzhledem k sociální situaci dělnictva a nemajetných vrstev a vzhledem k silně se  marxisticky radikalizujícím skupinám socialistického hnutí. Jednalo se především o negativní postoj vysokého kléru v českých zemích.[18] Biskupové nevyvinuli prakticky žádnou iniciativu pod vlivem nesprávného výkladu, že …sociálně-politické záležitosti nepatří do kompetence kněžstva, (…) a snažili se odstranit křiklavé případy sociální nouze pouze charitativním způsobem.[19] Dosti mohutnou odezvu tato encyklika našla pouze u nižšího kléru, což zase vzbuzovalo určitou nelibost až ostražitost u rakouských úřadů.

Na Lva XII. navázal Pius X., který se postavil např. proti odluce Církve od státu, protože …by to oslabilo účinnost katolické akce laiků….[20] Pius X. se stavěl na podporu vzniku dělnických spolků a organizací či svazů. Správně se domníval, že mohou sloužit jako velmi důležité nástroje k uplatňování hospodářsko-sociálních, náboženských a právních požadavků dělnictva.[21]

První etapa rozvoje sociálního učení Církve je ukončena pontifikátem Benedikta XV., který se potýkal především s novými problémy neklidné doby První světové války a následujícího poválečného období. Jeho význam spočívá především v boji proti válce,v němž z vnějšího pohledu, nebyl  příliš úspěšný. Vážnější odezvu nezaznamenal ani u amerického presidenta Wilsona. Nicméně nakonec to byl přece jen Wilson, který se hned po válce ujal realizace návrhu Benedikta XV. na vytvoření Společnosti národů.[22]

3.  Pius XI.

Druhá etapa fáze souvisí se jmény papežů Pia XI. a částečně i Pia XII. Pius XI. rozvinul klasické principy katolické sociální nauky, princip solidarity (proti vypjatému individualismu) a princip subsidiarity (proti kolektivismu, zejména marxistickému), analyzoval sociální situaci v době velké hospodářské krize třicátých let a konfrontoval se třemi totalitárními systémy své doby: ruským komunismem, italským fašismem a německým nacismem.[23]

Papež Pius XI. navázal na dílo Benedikta XV. Realisticky reagoval na  poválečnou situaci v Církvi i ve světě. Věděl, že konec války neznamená blahobyt, či dokonce ráj na zemi. Viděl, že svět se zmítá v moři nejistoty a zmatků. Obzvláště varoval před radikálním marxismem, jaký se uskutečňoval především v Rusku a který měl i silné příznivce ve vyspělých evropských zemích, což dokládají snahy o vytvoření různých republik „rad“.

V encyklice Quas primas[24] odhalil příčiny sociální krize jako i krize kulturní a krizi hodnot. Problém tkví především v tom, že …byl z mnohých sociálních kulturních a sociálních útvarů (…), ze zákonodárství, z rodiny, z výchovy mládeže vyloučen Ježíš Kristu.[25]^,[26]

Situace ve světě, zejména v rozvinutých státech se poměrně rychle změnila. Poválečná konjuktura vedla ke vznikům podnikových sdružení, korporací, trustů, koncernů či kartelů. Podmínky, za kterých Lev XIII. vydal svou velkou sociální encykliku se tak podstatně změnily, encyklika již zdaleka nedávala odpověď na nové sociální problémy, i když v mnoha ohledech zůstala nadčasová.

Na počátku třicátých let v důsledku velké ekonomické krize z roku 1929 Pius XI. publikoval encykliku Quadragesimo anno, která byla připomínkou čtyřicátého výročí od vydání encykliky Rerum novarum. Papež čte nový způsobem minulost ve světle ekonomické a sociální situace, v níž se k industrializaci připojila expanze moci finančních skupin jak v národním, tak v mezinárodním měřítku. Šlo o poválečné období, v němž se v Evropě postupně prosazovaly totalitní režimy a v němž se vyhrocoval třídní boj. Encyklika vyslovuje napomenutí kvůli nerespektování svobody a sdružování a podtrhuje principy solidarity a spolupráce k překonání společenských protikladů. Vztahy mezi kapitálem a prací se musí vyznačovat spoluprací.[27]^,[28]

Encyklika Guadragesimo anno podtrhuje princip, že mzda musí odpovídat nejen nezbytným potřebám pracovníka, ale také potřebám jeho rodiny. Stát ve vztahu k soukromému sektoru musí aplikovat princip subsidiarity, který se následně stane trvalým prvkem sociální nauky Církve.[29] Encyklika odmítá liberalismus chápaný jako nekontrolovanou konkurenci ekonomických sil, zároveň ale znovu potvrzuje právo na soukromé vlastnictví s poukazem na jeho společenskou funkci. Neopomíjí připomenout význam rozlišení sociální a individuální stránky majetku. „Je třeba se pečlivě vystříhat dvojího nebezpečného úskalí. Předně se nesmí popírat ani zužovat sociální a veřejná stránka vlastnictví, neboť jinak se upadá do individualismu; právě tak zamítne-li se nebo zeslabí-li se soukromá a individuální stránka tohoto práva, spěje se ke kolektivismu.“[30]

Ve společnosti, již bylo třeba zrekonstruovat od samých ekonomických základů a která se celá stala problémem volajícím po řešení, se „Pius XI. cítil být spoluzodpovědným za to, aby podpořil větší znalost mravního zákona regulujícího mezilidské vztahy, aby poskytoval jeho přesnou interpretaci a vedl všechny k jeho urychlenému uvádění do života . snažil se také o překonání konfliktu mezi třídami a o ustanovení nového  společenského pořádku, který by se zakládal na spravedlnosti a lásce.“[31] Pius XI. tak vyzývá k provedení dvojí reformy: reformy institucí a reformy mravů. Reforma institucí musí zahrnovat reformu sociální působnosti státu v duchu zásad subsidiarity, obnovu stavovského řádu[32] a zajištění mezistátní hospodářské integrace pomocí dohod. Reforma mravů vyžaduje, aby v hospodářském životě působila vedoucí zásada sociální spravedlnosti a sociální láska, nikoli trh, nikoli zákon nabídky a poptávky. [33]^,[34]

Pius XI. neopomněl varovat před důsledky vyhrocující se světové krize a tak dal zaznít svému hlasu proti totalitním režimům, které se v době jeho pontifikátu dostávaly v evropských zemích k moci. Tedy proti fašismu, nacismu a komunismu.

Nejprve protestoval proti násilnostem fašistického režimu v Itálii prostřednictvím encykliky Non abbiani bisogno (29. 7. 1931), která vyšla v italštině a byla určená především Italům.[35] Fašistická ideologie, která viděla ve  válce  vyvrcholení státního života, v němž se projeví všechny síly státní moci, shledávala v nepokojích na habešských hranicích důvod k předvedení síly a rozšíření území.

V roce 1937 publikoval encykliku Mit brennender Sorge, která pojednávala o situaci katolické Církve v Německu: Znění encykliky Mit brennender Sorge bylo čteno z kazatelen všech katolických kostelů v Německu poté, co byl dokument s maximálním utajením rozšířen. Encyklika vznikala jako reakce ne léta útlaku a násilností a Pius XI. ji sepsal na výslovné přání německého episkopátu především v důsledku stále zostřujících se opatření přijatých v Německu roku 1936. Šlo zejména o mladé lidi, kteří se měli povinně zapsat do ‚Hitlerjugend‘. Papež se obrací na kněze a řeholníky i na věřící laiky, aby je povzbudil a podnítil k rezistenci až do doby, kdy bude obnoven skutečný mír mezi Církví a státem. V roce 1938 tváří v tvář šířícímu se antisemitismu Pius XI. prohlásil: „Duchovně jsme všichni Semité“.[36]

Pius XI. Byl odpůrcem jak italského fašismu či německého nacismu, tak i socialismu v jeho radikální ruské podobě. Proto nejrůznější lži, nepravdy a polopravdy o spojení Vatikánu s hitlerovským Německem jsou stejně absurdní, jako představa spojenectví Svatého Otce se Stalinem.[37] Opak je pravdou, kdy …spojenectví vůdců obou sociálních novotvarů, Hitlera a Stalina, odpovídá smutné skutečnosti.[38]

Není tedy náhodou, že o pouhých osm dní později vydává encykliku Divini Redemptoris, kterou věnované problematice ateistického komunismu a sociální nauce Církve, Pius XI. systematickým způsobem podrobil kritice komunismus,[39] který definoval jako „vnitřně zvrácený“[40] a ukázal, že základními prostředky k překonání zla způsobeného komunismem jsou: obnova křesťanského života, uplatňování evangelijní lásky, plnění povinností podle spravedlnosti na meziosobní a společenské rovině s ohledem na společné dobro, ustavování profesních a meziprofesních sdružení.[41]

4.  Pius XII.

Pius XII., ač žádnou sociální encykliku nevydal, se zejména ve svých rozhlasových projevech za 2. světové války významně vyjadřoval k otázkám politické etiky, demokracie a služby míru.[42]

V jeho díle pokračoval Pius XII. ( 1939 - 58) vydáním dokumentu, ve kterém odhalil státní totalitarismus jako rušitele míru a pokoje mezi národy, a vyzval k obnovení míru nábožensko-mravní obnovou lidskosti, zahrnující též Katolickou akci[43]. Celou druhou světovou válku se ozýval na vlnách radiových stanic hlas Svatého Otce, vyzývajícího k zastavení krveprolévání a nastolení spravedlivého míru[44]. Rozhlasová poselství Pia XII. spolu s jeho dalšími důležitými zásahy do oblasti sociální nauky představují prohloubení reflexe učitelského úřadu nad novým řádem společnosti, v níž by vládla mravnost a právo a jejíž ústřední postavou by byla spravedlnost a mír. Pro postoj Pia XII. k fašismu je příznačné, že odmítal přijmout Mussoliniho, v jehož přátelství s německými nacisty spatřoval neštěstí pro Itálii a celý svět. Mezi Vatikánem a nacistickým Německem nebyl možný žádný kompromis. Je to zřejmé z papežova memoranda: Svatá Stolice zavrhuje státní monopol výchovy mládeže, vyloučení náboženství ze škol, rasistické zákony, konfiskaci církevního jmění, potlačení Katolické akce a zákaz katolického tisku, protináboženskou kampaň nacistického tisku, propagandu ateismu a novopohanství, pronásledování kněží a věřících.[45]

Pius XII. sice nepublikoval encykliky věnované sociální nauce, přesto ale ustavičně projevoval v mnoha různých souvislostech starost o rozvrácený mezinárodní pořádek: „Ve válečných a poválečných   letech sociální magistérium Pia XII. představovalo pro mnohé národy všech světadílů a pro miliony věřících i nevěřících hlas univerzálního  svědomí, interpretované a proklamovaného v těsné vazbě na Boží slovo.“[46] (…) Důležitým aspektem učení Pia XII. je pozornost věnovaná odborníkům a podnikatelským kruhům, které zvlášť vyzýval k tomu, aby přispívali k dosažení společného dobra. „Kvůli své citlivosti a vnímavosti ke znamením času lze Pia XII. považovat za bezprostředního předchůdce 2. vatikánského koncilu a sociálního učení dalších papežů, jeho nástupců.“[47]^;[48]

5.   Sociální učení církve po Piu XII.

Třetí fázi možno charakterizovat jako "koncilovou" – kromě encyklik obou "koncilních papežů" (Jana XXIII. a Pavla VI.) nezapomeňme na Magnu chartu dialogického vztahu církve a moderního světa, konstituci Gaudium et spes, která zásadním způsobem pojednává o mnoha klíčových otázkách sociální nauky. Tato fáze znamená výraznou epistemologickou proměnu sociálního učení církve: tito papežové i konciloví otcové si zřejmě uvědomili nemožnost udržet strnulé novoscholastické myšlení, které bylo v teologii dominantní v nešťastné době pozdního novověku, a tiše přešli k větší otevřenosti vůči empirickým vědám, zejména sociologii, k pružnějšímu stylu personalistické filozofie, myšlení v kategoriích dějinnosti apod. Církev na koncilu přestala chápat sebe samu jako uzavřenou pevnost, obleženou nepřáteli a nucenou ke "kruhové obraně", ke "kontrakultuře" vůči modernímu světu (ještě Pius XI. radil ke stylu "proti straně stranu, proti odborům odbory, proti tisku tisk" a povzbudil tak neblahý "spolkový katolicismus") a postavila novou ekleziologii na dynamickém starozákonním obrazu "Božího lidu, putujícího dějinami". Jeden významný teolog označil za nejhlubší intuici koncilu pochopení toho, že církev nelze obnovit jen zintenzivněním zbožnosti, nýbrž i hlubokou solidaritou s dnešním člověkem v jeho problémech a otázkách.[49]

Čtvrtou fázi tvoří sociální učení Jana Pavla II., zakotvené především v jeho dosud vydaných třech sociálních encyklikách. Charakteristický je papežův důraz na lidská práva, na "pravdu o člověku", která musí být nezkráceně uchována a která je součástí neotřesitelných hodnot, na nichž stojí pravá demokracie a odpovědné užívání svobody. V encyklice Centesimus annus, která uzavírá první století sociální nauky i tento soubor, pak papež kromě analýzy nové dějinné situace po pádu komunismu (o nějž se právě Jan Pavel II. zasloužil jako málokdo, kromě jiného svou vizí jednotné Evropy) a nebývalého ocenění hospodářské demokracie, založené na volném trhu, přináší novou nosnou myšlenku "sociální či humánní ekologie", péče o společenské životní prostředí, umožňující interiorizaci základních etických hodnot[50]

6.  Závěr

Albert Schweizer údajně napsal: „Křesťanství se musí více než cokoliv jiného ověřovat tam, kde pulzuje život; musí obstát ve zkoušce zkušenosti, všedního dne, jinak nemůže dále existovat!“[51] To platí v první řadě o křesťanské sociální zvěsti a tedy i o sociálním učení Církve. Církev, jak bylo uvedeno v úvodu, se již od evangelních dob zabývala charitativní a tedy vlastně sociální činností. Svědčí o tom např. evangelní příběh O milosrdném Samaritánovi. Sociální učení má tak kořeny v křesťanské zkušenosti, tak jako se prožívala už od samých začátků, a jak se projevuje v činnosti křesťanů ve společnosti[52]. Téměř každý křesťan praktikuje sociální učení Církve bez toho, aby si uvědomil, že ono tvoří souvislý celek, který je možné systematicky uspořádat. Sociální učení Církve nikdy neváhá polemizovat o současnosti ve jménu budoucnosti bohatší na lásku, kterou křesťan může budovat jedině s milostí Boží. Církev nemá „třetí cestu“, kterou by mohla nabídnout. V době nové evangelizace, podobně jako v době prvního hlásávaní podává všem lidem dobré vůle účinné Slovo, které opatruje. Tak jako sv. Petr, i ona hlásá dobrou zvěst „stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Sk 3,6).

[1] MARX, K., ENGELS, B., Manifest Komunistické strany. In: Čítanka k základům politických znalostí. Svoboda. Praha. 1978.

[2] Poznámky autora z přednášek předmětu Úvod do sociální nauky Církve. (Přednášející KOŘENEK, J.) Akad. rok 2004-2005. CMTF UP Olomouc.

[3] AKIMJAK, A. Sociálna filozofia. Studijní text. PF KU Ružomberok. 2008.

[4] Ibid.

[5] Srov. Ibid.

[6] Květnové zákony zacházely podstatně dál, než Bismarkovy zákony v Německu, které znamenaly pro Církev těžkou újmu.

[7] Srov. KADLEC, J.,Dějiny katolické církve III. UP Olomouc. Olomouc. 1993. Též. KADLEC, J., Přehled českých církevních dějin II. Zvon. Praha. 1997.

[8] Nesmíme zapomenout ani na  I. Vatikánský koncil, dogma o neposkvrněném početí P. Marie, či nauku o neomylnosti papeže.

[9] JAN PAVEL II., Centesimus annus, 5.

[10] PAPEŽSKÁ RADA PRO SPRAVEDLNOST A MÍR, Kompendium sociální nauky Církve., 90. Překlad

C.V.POSPÍŠIL. Karmelitánnské nakladatelství. Kostelní vydří 2008. (Dále KOMPENDIUM)

[11] Srov. BAHOUNEK, T.J., Sociální učení Církve. PETROV. Brno 1991.

[12] JAN PAVEL II., Centesimus annus, 5.

[13] Ibid, 56.

[14] Ibid, 60.

[15] Ibid, 60.

[16] LEV XII., Rerum novarum, 45.

[17] Srov. KOMPENDIUM, 90

[18] V českých zemích byly soustředěny zhruba dvě třetiny veškerého průmyslu Rakousko-Uherska. Proto sociální problémy dělnictva a včetně jeho radikalizace, zde byly daleko ožehavějším problémem, než  v ostatních částech monarchie. Vysoký klérus, převážně německého původu, neměl pro toto dostatečné pochopení a přikláněl se spíše k oficiálním postojům Vídně.

[19] BAHOUNEK, T.J., kap.3.

[20] Ibid, kap.

[21] Poznámky autora z přednášek Dějiny katolické Církve. (Přednášející:CEKOTA, V.)  Akad. rok 2002-2003. CMTF UP Olomouc.

[22] Srov. BAHOUNEK, T.J., kap.3.

[23] HALÍK, T., Sociální nauka katolické Církve ve společensko-dějinném horizontu.  Předmluva. In. Sociální encykliky (1891 – 1991). ZVON. Praha 1996

[24] PIUS XI., Quas primas. 11.12.1925

[25] BAHOUNEK, T.J., kap.4.

[26] Srovnání se současnou českou společností se přímo nabízí.

[27] Srov. PIUS XI. Guadragesimo anno, 53 – 58.

[28] KOMPENDIUM, 91

[29] Ibid.

[30] PIUS XI. Guadragesimo anno, 59

[31] KONGREGACE PRO KATOLICKOU VÝCHOVU, Směrnice pro studium a výuku sociální nauky Církve v kněžské formaci, 21.

[32] Stavovským řádem se rozumí to, co lidi spojuje ve stav. Stav tak mohou tvořit zaměstnavatelé i zaměstnanci „… téhož stavu, spolupracující na tomtéž díle společným úsilím…“ (PIUS XI. Guadragesimo anno, 84). Neznamená to tedy návrat je středověkým cechům.

[33] Zde se nabízí srovnání s teorií V. KLAUSE o „všemocné ruce trhu“.

[34] Srov. BAHOUNEK, T. J., kap. 4.

[35] Itálie v té době připravovala válku proti Habeši.

[36] KOMPENDIUM, 91.

[37] První pokus tohoto druhu bylo setkání Jana XXIII. s dcerou N.S.Chruščova a posléze Jana Pavla II.  s M.Gorbačovem, což v konečném důsledku vedlo k rozpadu tzv. Světové socialistické soustavy a především k rozpadu samotného Sovětského Svazu.

[38] BAHOUNEK, T. J.,kap.4.

[39] Stále ju nutné mít na paměti, že před radikálním marxismem varoval již Lev XIII. v Rerum novarum, tedy daleko dříve, než došlo k jeho extrémní radikalizaci V.I.Leninem ve formu marxismu-leninismu.

[40] PIUS XI., Divini Redemptoris, 58.

[41] Srov. KOMPENDIUM, 91.

[42] Srov. HALÍK, T.

[43]Srov.  PIUS XII., Enc. Summi pontificatus, I, 58 - 65; II, 66 - 78; 20. 10. 1939

[44] Srov. PIUS XII., Mír ze spravedlnosti. Výbor z projevú pronesených ve válečných letech 1939-1945, Praha 1947.

[45] BAHOUNEK, T. J., kap. 4.

[46] KONGREGACE PRO KATOLICKOU NAUKU. Směrnice pro studium a výuku sociální nauky Církve v kněžské formaci, 22.

[47] Srov. JAN XXIII., Pacem in terris, 39 – 45.

[48] Srov. KOMPENDIUM, 92

[49] HALÍK, T.

[50] Ibid.

[51] Pramen citátu neznám.

[52] AKIMJAK, A. Sociálna filozofia. Studijní text. PF KU  Ružomberok. 2008.