Slepička

Humoreska, inspirovaná sklenkou modrého rulandského, jehož barva prolitou krev gladiátorů připomíná, pojednávající o profesorovi, jehož nikdo si nevážil a kterak nakonec miláčkem studentů se stal.

******

Slepička patřil takříkajíc mezi inventář gymnázia. Všichni profesoři i ostatní personál tvrdili, že když nastoupili, působil tam už jako vyučující latiny a dějepisu. Dokonce mnozí z rodičů stávajících studentů se k němu hlásili jako ke svému někdejšímu profesorovi. Všichni se také shodovali, že už tenkrát vypadal stejně, jako nyní. Drobný, hubený človíček, s malýma, prasečíma očičkama, nervózně pomrkávajícími za kulatými zlatými obroučkami brýlí, kterým se až mnohem později začalo říkat „lenonky“. Stále stejné pomačkané cajkové kalhoty a ošoupané tvídové sáčko neurčité barvy potřísněné od inkoustu, na nohou hnědá, sešmajdaná perka. Neurčitého stáří, jak se říká, něco mezi mládím a smrtí. Dokonce málokdo znal jeho pravé jméno. Někdy se stávalo, že když někdo hledal profesora Kohouta, bylo mu řečeno, že pedagog takového jména se v tomto ústavu nevyskytuje.

Autorita veškerá žádná. Slepička už dávno vzdal úsilí  k jakémus takémus dodržování pravidel slušného chování vůči své osobě. Netěšil se nijaké vážnosti nejen u studentů, nýbrž ani u kolegů, dokonce ani uklízečky ho nebraly na vědomí. Přesto občas bývalo Slepičkovým slovům nasloucháno s velkou pozorností. Když přednášel antickou literaturu a dějiny starověkého Řecka a Říma, bývalo ve třídě vždy příslovečné ticho jako v kostele a všichni mu bez dechu naslouchali s otevřenými ústy. Jindy nudné, monotónní přednášky se stávaly hodnými nejslavnějších rétorů římského Fóra. Přímo před posluchačstvem zuříval souboj Achilea s Hektorem, pod vedením Spartaka se oni sami spouštěli strmými svahy Vesuvu po provazech spletených z vinné révy, přímo před sebou vidívali Gaia Iulia, když před slavným překročením Rubiconu pronášel ještě slavnější Alea iacta est – Kostky buďtež vrženy. A co teprve když se rétor Slepička dotkl své největší lásky – munus gladiatorium, gladiátorských her. Kráčející zástupy gladiátorů pronášející svůj pozdrav "Ave, Imperator, morituri te salutant", aby po chvíli zbrodili písek arény vlastní krví. Při takovýchto přednáškách Slepička neměl pražádný problém s pozorností či s kázní. Ba, dokonce se stávalo, že se do těchto hodin vloudili i studenti, které Slepička neučil, jen aby si ho mohli poslechnout. Jakmile však zazvonilo a byl konec hodiny, z rétora Slepičky se zase stal šedivý, všemi opovrhovaný Slepička.

Jednoho horkého červnového dne památného roku šedesátého osmého, kdy studenti stejně jako jejich profesoři co chvíli nahlíželi do kalendáře, kolik dnů ještě zbývá do toužebně očekávaných prázdnin, šel Slepička do školní jídelny na oběd. Vybral si dobu, kdy tam mělo být co nejméně studentů, neboť se stávalo, že některý z nich mu během oběda vyvedl nějakou rošťárnu, která rozveselila nejenom studenty, ale i přítomné kolegy. Jelikož se stalo nepsaným pravidlem, že vůči Slepičkovi je dovoleno vše, nikdo z kolegů se ho nezastal, nikdo vyvádějící studenty neusměrnil.

Jakmile vstoupil, na okamžik strnul. Navzdory jeho předpokladu, jídelna byla plná povykujících studentů. Slepičkova zaváhání by si stěží všimnul i velmi pozorný pozorovatel, takže ten po nepatrném zaváhání pokračoval podél řady mládenců, čekajících u výdejního okénka. Přes všechno opovrhování, nikdo se neopovážil vůči Slepičkovi zpochybnit výsadu profesorů zdejšího gymnázia: nečekat v řadě se studenty, ale být přednostně obsloužen. Okamžitě se však ozvaly posměšky na jeho adresu, které on, s klidem hodným pravého stoika prostě nebral na vědomí. Jeden z chlapců vytáhl z kapsy krajón, vyšrouboval vnitřek a do úst si dal hrstku rýže, kterou měl v kapse. Loktem přitom šťouchl do několika kolem stojících hochů, mezi nimiž to zašumělo: „Pozor, bude psina!“ Když Slepička prošel kolem, chlapec dal vykuchaný krajón do úst, a takto vytvořenou flusačkou poslal za na jeho proplešatělou hlavu spršku prudce letících rýžových zrnek, které se odrážely na všechny strany.

„Pozor, Slepičko, zrní!“

Studenti se nehorázně rozřehtali. Slepička se opět na okamžik zarazil, aby vzápětí s důstojností římského senátora pomalu dál kráčel k výdejnímu okénku. Smůla, psina se nekonala.

Slepička přistoupil k výdejnímu oknu a pozdravil:

„Dobrý den, paní kuchařko.“

Paní kuchařka a zároveň vedoucí kuchyně na rozdíl od Slepičky byla postrachem celého gymnázia včetně ředitele, jehož byla švagrovou. Jak všichni potichu říkali, byla to taková „herdekbaba generál“. Navíc donedávna velmi horlivá předsedkyně školní stranické organizace. Když ji před nedávnem někteří liberálněji uvažující soudruzi zbavili předsednického břemena, o to pevnější rukou vládla kuchyni i jídelně. Nikomu nic nedarovala, nikomu nic neodpustila. Proto, i když už nebyla stranickou primadonou, každý se s ní pro její mstivost a zákeřnost snažil vycházet.

„Dobrý den, pane profesore. To máme dnes hezky, že?“

„Ano, ano, paní kuchařko.“, špitnul Slepička a znovu nervózně zamrkal prasečíma očičkama. „Opravdu velmi krásně. A dejte mi jen tři knedlíky, dneska  nemám hlad.“

„Á, pane profesore, vy si neberete polívčičku?“, zeptala se úlisně paní kuchařka. Slepička si totiž talíř nalité polévky ponechal bez povšimnutí a hned natahoval ruku k talíři s rajskou a třemi plátky knedlíku.

„Moc děkuji, paní kuchařko, ale dneska nějak nemám hlad.“, opakoval Slepička.

„Ale pane profesore, dejte si polívčičku, je moc dobrá!“, poněkud důrazněji, avšak stále úlisně se usmívajíc, oponovala paní kuchařka Slepičkovi a rozhodným pohybem k němu přistrčila talíř s polévkou.

„Moc děkuji, paní kuchařko, jste moc laskavá, ale já opravdu dnes nemám hlad. Polívčičku bych už nezvládl.“

„Pane profesore,“ odpověděla velmi důrazně paní kuchařka, tentokrát už bez úsměvu, „dejte si tu polívčičku, sama jsem ji vařila.“

„Opakuji, že jste strašně laskavá, paní kuchařko. Velmi a velmi laskavá, ale já opravdu dnes polívčičku nechci.“

V jídelně si mezitím všimli dialogu Slepičky s paní kuchařkou, a tak všichni ztichli, aby jim neušlo, jak to dopadne. Postavit se na odpor obávané vládkyni kuchyně, to nebylo jen tak. Nikdo si nevzpomínal, že by se toho někdo někdy odvážil.

„Pane profesore, dejte si tu polívčičku. Znovu vám říkám, že sama jsem ji vařila!“, reagovala paní kuchařka na další neomalené Slepičkovo odmítnutí. Tentokrát velmi důrazně, s kamenným výrazem v obličeji, kterého se všichni obávali.

Slepička nepatrně poodstoupil od okénka, upřel na paní kuchařku svá prasečí, za brejličkami se schovávající očička, která v tomto okamžiku přestala nervózně pomrkávat, a pronesl velmi tichým hlasem, který však v nastalém tichu bylo dobře slyšet.

„Vážená paní kuchařko, velmi si vážím toho, že jste tu polívčičku sama vařila. Věřím dokonce, že je velmi chutná.“ Slepička postupně zvedal hlas. „Ale vezměte laskavě na vědomí,“, Slepička, jehož hlas se už silně rozléhal po celé jídelně, hovořil velmi pomalu a přitom zřetelně artikuloval, na každé vyslovené slabice si dával záležet, „že na tu vaši polívčičku vám seru!“ Poslední slovo na paní kuchařku zařval.

V jídelně nastalo nepředstavitelné ticho. Všichni ohromeně zírali na Slepičku, který přes hlasitou intonaci svého projevu vypadal naprosto klidně. Zato paní kuchařka stála za výdejním okénkem celá ztuhlá, se svěšenou bradou a vyboulenýma očima. Slepička se najednou usmál, to studenti u něho ještě neviděli, a už zase tichým hlasem dodal:

„Ano, slyšela jste dobře. Na tu vaši polívčičku vám seru! … a na tu rajskou taky.“

Se spokojeným výrazem ve tváři se obrátil zády k okénku s ohromenou paní kuchařkou a pomalým pohledem si přeměřil zírající studenty, jako by chtěl říci: „To čumíte, holomci! To jste od starého Slepičky ještě neslyšeli. Kdo z vás se to odváží po mě zopakovat?“ Pak velmi pomalým, důstojným krokem zamířil k proskleným lítačkám, vedoucím ven z jídelny. Najednou mu zastoupil cestu studentík, který ho počastoval sprškou rýže. Flusačku ještě držel v ruce. Slepička se zastavil a dlouze se podíval mládenci do očí.

„Odpusťte, pane profesore. To jsem já … no, … však víte … tady tímhle. … Prosím, nezlobte se, pane profesore.“

„Já vím, Jirko, žes to byl ty.“

„Vy to víte? A to jste nic neřekl? Vy jste si to nechal líbit? Vám to nevadilo?“

„To víš, že mi to vadilo. A moc mi to vadilo.“, velmi pomalu odpověděl Slepička.

Jirka i ostatní kluci nechápavě zírali na Slepičku.

„Co by mi pomohlo, kdybych něco řekl? Kdybych se třeba začak vztekat? Vždyť právě na to jste čekali. Tak jsem vám zkazil radost. A ještě něco.“ Slepička se na Jirku lišácky usmál. „Já tě totiž vůbec nebral na vědomí, byls pro mne prachobyčejný fracek, který mi nestal za slovo.“

V jídelně stále bylo naprosté ticho. Jirka nechápavě zakroutil hlavou.

„Ale … ale teď se se mnou bavíte …“

„Ano, bavím. Protože teď se nechováš jako fracek, ale jako chlap. A já ti za to děkuji. Už nikdy nebuď hajzlíkem jako doposud, ale vždycky se chovej jako chlap!“

Ohromený Jirka ustoupil Slepičkovi  cesty a ten se chystal opět vykročit ke dveřím.

„Do prdele, volové! To je ale formát!“, zaznělo odněkud z jídelny.

Ze zástupu, čekajícího před okýnkem, někdo polohlasem začal slabikovat:

„Sle-pič-ka.“ A znovu: „Sle-pič-ka, Sle-pič-ka“ A další začal s každou slabikou tleskat do rytmu. „Sle-pič-ka, Sle-pič-ka.“ Během chvilky byla jídelna plná bouřlivého skandování: „Sle-pič-ka, Sle-pič-ka“.

Ten tam stál uprostřed tleskajících studentů, řvoucích jeho přezdívku a pomalu, velmi pomalu si je prohlížel, jednoho po druhém. Najednou těch obličejů začínalo přibývat, jakoby se rozmazávaly a stále a stále jich přibývalo. Už nebyly jen kolem něj, zástupy burácejících přítomných se pomalu vzdalovaly a vzdalovaly, kol Slepičky se najednou tyčily vysoké ochozy, plné slávu jemu provolávajících diváků a on stál uprostřed veliké, místy zkrvaveným pískem vysypané arény římského cirku. Gladiátorské hry dosáhly svého vrcholu a zároveň závěru. V aréně stál absolutní vítěz letošních her, gladiátor Slepička oděný v plné zbroji a v pravici stále třímajícího zkrvavený krátký, široký meč a poblíž v tratolišti krve ležel zápasník, v jehož vítězství všichni věřili. Slepička, ohromený svým úspěchem, ve který ještě před malou chvíli vůbec nedoufal, s úžasem v očích obhlížel ochozy plné slávu mu provolávajících Římanů a plnými doušky pomalu vychutnával své vítězství. Znovu pohlédl na v krvi ležícího protivníka, který měl zvláštní obličej. Široký, tlustý, dříve červený až brunátný se svěšenou bradou a vyboulenýma, nyní už pohaslýma očima. Bezvousý, skoro ženský. Takový obličej bude jednou, za dlouhé dva tisíce let, stát u okýnka v jídelně jednoho gymnázia. Teď však leží v zakrváceném písku arény, života zbavený gladiátorem Slepičkou.

Slepička se pomalu otočil směrem k lóži imperátora, odhodil meč a zvolal: „Ave, Imperator!“, aby se stalo něco do té doby nevídaného. Imperátor vstal a pomalu, za doprovodu několika prétoriánů sestoupil dolů do arény. Burácející dav ztichl. Slepička poklekl a se skloněnou hlavou očekával césara. To, co následovalo, nikdy předtím, ale ani nikdy potom se v římském cirku nestalo. Imperátor sňal svůj zlatý věnec a posadil ho na Slepičkovu hlavu. Pak jej zlehka uchopil za rámě a přiměl ho vstát. Potom se otočil a vrátil zpět do lóže. Lid římský znovu propukl v bouřlivý jásot. Slepička, všemi opovrhovaný otrok, se stal svobodným občanem Říma! Napřaženou pravicí pozdravil slávu mu provolávající Římany a zvolal:

„AVE, POPULUS ROMANUS!“, neboli, „Zdráv buď, lide římský!“

Poté se obrátil k bráně, kterou před chvílí procházel jako otrok jdoucí na smrt, aby jí nyní znovu prošel jako všemi oslavovaný, svobodný člověk. Pevná okovaná vrata se najednou proměnila v lehounká křídla lítaček, která před Slepičkou někdo otevřel, který za stálého skandování „Sle-pič-ka, Sle-pič-ka“ jimi prošel a pomalým, důstojným krokem kráčel dál proskleným koridorem, spojujícím jídelní pavilon se starou secesní budovou gymnázia.

Když Slepička přišel do vestibulu, uviděl na schodišti stát ředitele s paní kuchařkou ve vzrušeném rozhovoru. Hned mu bylo jasné, o čem si povídají. Jindy by se snažil, aby jej ředitel nespatřil, ale tentokrát se zlomyslně ušklíbl a zamířil si to přímo ke schodišti. Oba diskutující stáli tak, že nebylo možné kolem nich projít. Slepičkovi to nevadilo, spíše naopak. Vystoupal po několika stupních schodiště ke dvojici, a když nikdo jeho přítomnost nebral na vědomí, natož aby mu uvolnil cestu, opovážil se něčeho neslýchaného:

„Dovolíte, pane kolego? Rád bych prošel.“

Ředitel i s paní kuchařkou se udiveně na Slepičku podívali. To je hrůza, co si ten člověk dovoluje! Ředitel s ohromeným výrazem ustoupil a s teatrálním gestem mu uvolnil cestu.

„No, prosím, pane kolego, no, prosím. Když tolik spěcháte?“

„Ano, opravdu velmi spěchám.“, s úsměvem odpověděl Slepička a prošel mezi ředitelem a paní kuchařkou. Když byl několik schodů nad udivenou dvojicí, jen tak přes rameno pronesl:

„… a děkuji, pane kolego. Děkuji.“

Když vešel do kabinetu, otevřeným oknem, směřujícím k jídelnímu pavilonu znovu uslyšel stále skandující studenty.

„Sle-pič-ka, Sle-pič-ka.“

Přistoupil k oknu a poslouchal. Takovou rajskou hudbu, kterou byl pro Slepičkovy uši študácký řev z jídelny, takovou by nedokázal napsat ani ten nejgeniálnější komponista. Slepička stál a stál, a naslouchal, a stál a plakal.

„To jsou moji studenti.“, pronesl tiše.

„To jsou moji studenti. Ave populus romanus. Ave scholares meae.“, zopakoval hlasitěji.

„Vy jste moji studenti a pro vás, pro vás stojí za to žít!“ zakřičel otevřeným oknem k jídelnímu pavilonu. Pak se otočil a rázně přistoupil k psacímu stolu. Otevřel zásuvku a vyndal pečlivě vyplněný formulář, kterým žádal přiznání starobního důchodu. Držel jej před sebou, ale nečetl. Jen jej tak držel a slzy stékající z jeho malých prasečích očiček, schovávajících se za brejličkami s kulatými zlatými obroučkami, kterým se až mnohem později začalo říkat „lenonky“, a které vůbec nervózně nepomrkávaly, tyto slzy rozpíjely inkoust pečlivě vyplněného formuláře.

„To jsou moji studenti …“, tichounce pronesl a pečlivě vyplněný formulář roztrhal na malinkaté kousíčky.

***

Po roce byla paní kuchařka zase obávanou soudružkou kuchařkou. Zrušilo se oslovení „Pane“ či „Paní“ a zavedlo se staronové oslovení ve stylu rčení „oslovujeme se čest práce a zdravíme soudruzi.“

Počátkem června si Slepičku zavolal soudruh ředitel. Suše mu oznámil, že vzhledem k jeho věku a odslouženým rokům, by měl uvažovat o odchodu do důchodu. Slepička se usmál. Po mnoha a mnoha letech se Slepička zase usmíval, býval veselý a dokonce i vtipkovával se studenty. Stal se z něho úplně jiný Slepička, kterého lid študácky takříkajíc „žral“. Ano, soudruh ředitel má pravdu. Nárok na důchod už dávno má, ale vůbec se necítí stár, ani sláb, tak by ještě rád nějaký čas učil.

„Tak vám to řeknu jinak, soudruhu učiteli. Jsem hrubě nespokojený se způsobem a také s úrovní vaší výuky. Vaše podání antické literatury a dějin starověku je glorifikací otrokářského společenského řádu, což je neslučitelné s výchovou mládeže naší socialistické společnosti!“

Na Slepičkovu námitku, že si není ničeho takového vědom a že nikdo si nestěžoval, ředitel odpověděl, že problémem se již zabýval výbor stranické organizace a on, jenom předkládá rozhodnutí výboru strany. Když Slepička stále nechápal nebo snad dokonce nechtěl chápat, o co vlastně jde. Vždyť on nikdy nebyl členem žádné strany, tak z jakého důvodu by strana měla hodnotit jeho práci! Té přece po způsobu jeho výuky a jeho interpretaci dějin přece nic není!

„Tak, a teď jste se projevil, soudruhu učiteli. Nikdy jste ve straně nebyl. Proč? Protože jste reakční element naší společnosti. Ostatně, svědčí o tom i vaše hajlování před studenty!“

Slepička vyvalil na ředitele svá malinká prasečí očička a beze slova otevřel ústa.

„Chcete tvrdit, že jste před studenty nikdy nehajloval? Právě před rokem jste během oběda v jídelně vyvolal nepokoje, když jste před studenty vulgárně napadl vedoucí kuchyně a následovně jste se obrátil ke studentům s napřaženou pravicí. To nebylo hajlování? V naší vlasti máme s tímto pozdravem své zkušenosti. Nikdy jsem, s ohledem na vaše dosavadní zásluhy, tuto záležitost nevyšetřoval. A chci to i nyní vyřešit v klidu. Takže, pokud nechcete, abych tehdejší incident oznámil bezpečnosti, tak potichu zmizíte z tohoto gymnázia. Během prázdnin budete mít důchod vyřízený. A že to s vámi myslím dobře, uděluji vám do konce školního roku mimořádnou placenou dovolenou.“

Slepička chvilku koukal na ředitele a pak se rozchechtal. Lišácky se na svého šéfa podíval a tichounce pronesl:

„Vážený pane řediteli, vy mne můžete … však vy víte co! I s tou vaší švagrovou, soudružkou kuchařkou.“

Tentokrát zůstal s otevřenými ústy zase soudruh ředitel.

„Tak ukažte, kde to mám podepsat!“ řekl Slepička. „Možná bude opravdu lépe, když odejdu. Ty blivajzy vaší soudružky švagrové už stejně nejsou k jídlu. Tak na co si kazit žaludek, že, pane soudruhu kolego.“

***

Slepička přistoupil k oknu kabinetu a dlouze se díval k jídelnímu pavilonu. Tentokrát odtamtud nebylo slyšet žádné jemu slávu provolávající skandování. Ale on je přesto slyšel stejně dobře, jako před rokem. Podobně jako tenkrát zavolal k pavilonu:

„Vy jste moji studenti!. Ave populus romanus. Ave scholares meae.“

Potom přistoupil ke stolu, ze zásuvek vyndal několik svazků rukou psaných poznámek a strčil je do staré, odřené aktovky, která měla odslouženo skoro stejně tolik, jako sám Slepička. V aktovce skončil rovněž hrnek na kafe a ohmatané svazky Caesarových zápisků a milovaného Tacita. U dveří se naposledy rozhlédli po kabinetu, do něhož vstoupil takřka před čtyřiceti roky a otevřel dvéře na chodbu.

Ohromeně zůstal stát. Ode dveří, podél stěn stál špalír mlčenlivých studentů, který se táhl až ke schodišti a po něm se zatáčel někam dolů. Na druhé straně chodby poskakoval gestikulující ředitel, který se snažil proniknout mezi studenty. Ti se v těch místech semkli v neproniknutelný kordón a rozezleného soudruha nepustili.

Jakmile studenti Slepičku uviděli, zvedli pravice zaťaté v pěst a jednohlasně zvolali:

„AVE, PROFESSOR!“

Slepičkovi se oči zalily slzami. Za okamžik se ovládl, zvedl pravici rovněž zaťatou v pěst a zvolal:

„AVE, SCHOLARES!“

Ozval zpěv. Chlapec s dívkou začali zpívat parafrázovaný refrén staré lurdské mariánské písně:

„Ave, ave, ave Slepička,

Ave, ave, ave profesor.“

Potom se přidali ostatní:

„Ave, ave, ave Slepička,

Ave, ave, ave profesor.“

Slepička už pláč nepotlačoval, jen stál a poslouchal a díval se po zpívajících studentech. Vzadu poskakujícího šaška, tedy soudruha ředitele, stejně jako studenti nebral na vědomí. Najednou si uvědomil, že nepláče pouze on sám. Plakali všichni. Všichni ti mladí, zpívající, kteří si ho dlouhé roky nevážili a kteří jsou teď nešťastni z toho, že je opouští.

Vykročil, pomalu, důstojně, jako římský patricius, se zvednutou pravicí a neustále pronášeje „Ave, scholares“. Procházel pod baldachýnem zvednutých, v pěst zaťatých pravic a zamířil ke schodišti. Pomalu sestupoval schod po schodu. Prošel vestibulem a poslední dvojice zpívajících uslzených studentů mu otevřela dveře. Slepička, aniž se ohlédl, vyšel před budovu gymnázia, do kterého přišel jako mladičký suplent před čtyřiceti lety. Už neplakal. Usmál se a tiše řekl:

„To byli moji studenti. Pro ně stálo za to žít!“

-------------------------------------------------------------------------------

VĚNOVÁNO MOJÍ TŘÍDĚ, KTERÉ JSEM BYL TŘÍDNÍM PROFESOREM A KTERÁ MNE OPUSTILA PŘED DVĚMA A PŮL ROKY A NA NÍŽ STÁLE VZPOMÍNÁM. ------------------------------------------------------------------------------