Hazard musí být tvrdě zdaněný

Při naplňování státní kasy snad konečně dojde i na opravdové sociální chudáky, kterými jsou provozovatelé hazardu. Jeden z největších, uherskohradišťský SynotTip, rovnou vyhrožuje. A starosta Uherského Hradiště přizvukuje.

Podle sobotního zlínského vydání MF DNES přijdou nemocnice a další potřebné instituce o peníze, pokud budou zisky z hazardu zdaněny. SynotTip část svých zisků převádí do nadace Děti-Kultura-Sport, která část zisku přerozděluje nemocnicím, školám, charitativním institucím i církvím. Když je nedostanou od synoťácké nadace, nedostanou je od nikoho. Přitom třeba Baťově krajské nemocnici ve Zlíně, která letos za peníze od SynotTipu koupila endosonografické přístroje za 7,4 milionu, mohl tyto peníze poskytnout Zlínský kraj, kdyby je neutratil nezákonným populistickým vracením zdravotních poplatků.

Nejenom stát, ale i radnice a obecní úřady již dlouho volají po změně pravidel pro tento druh „podnikání“. Zákon, byť v podobě značně zdeformované hazard-lobbisty, letos v květnu vetoval prezident Václav Klaus.

Nicméně, uherskohradišťská radnice stojí tak nějak mimo snažení ostatních radnic. Sídlo SynotTipu je totiž právě v Uherském Hradišti a není žádným tajemstvím, že vztahy mezi vedením firmy a vedením radnice představují takřka dokonalou symbiózu. Proto není divu, že novopečený starosta (a zasloužilý místostarosta) Uherského Hradiště zdanění hazardu nepovažuje za nejšťastnější řešení.

Nikdo ze zúčastněných již nepřiznává, že českou společnost, a tím i daňové poplatníky, stojí následky hazardu, tedy gamblerství, daleko víc, než tyto společnosti odvádějí na dobročinnost. Není bez zajímavosti, že nejen na počet obyvatel, ale i v absolutních číslech představujeme naprostou anomálii. Např. ke konci loňského roku jen v Praze byla téměř stovka kasin. V daleko větší Moskvě to byly necelé tři desítky. Ve zbývajících zemích střední a severní Evropy se jedná o počty v řádu jednotek, případně žádné, jako např. v Oslu.

Na jednom hracím automatu se prosází za rok od několika set tisíc korun až do cca čtyř či pěti milionů, podle lokality. Tyto peníze, které hazardem protečou, musí lidé, kteří tomuto propadli, odněkud brát. To má za následek zadlužování nejen sebe, ale i celé rodiny, nezřídka je to důvodem k páchání trestné činnosti.

Rozpadají se rodiny, zabavují se majetky, pokud ještě nějaké zbyly. Celá řada rodinných či osobních tragédií má společného jmenovatele: gamblerství, hazard. Tito lidé včetně jejich blízkých se nakonec stanou příjemci sociálních dávek, které jdou z peněz nás všech.

Léčení závislosti rovněž stojí nemalé prostředky, které by mohly sloužit třeba na léky pro nemocné rakovinou (nově nemocní by s léky nemuseli čekat, až někdo zemře). A to nerozebírám obrovské škody morální, které nelze finančně vyjádřit.

Proto, když mi někdo položí otázku, jestli zdanit hazard, tak zcela jednoznačně odpovím ano. Pokud se stát nebude bát a v této oblasti „podnikání“ silně přitvrdí, potom příjmy státní kasy nemusí být zrovna malé. Pokud by si na část této daně mohly sáhnout i obce a města, na jejichž území bude ta která herna stát, potom tito rádoby dobrodinci, vydělávající na lidské hlouposti a na lidském neštěstí, si mohou své milodary strčit za klobouk.

A propos: Že by příliš razantní zdanění hazardu mohlo vést k likvidaci tohoto segmentu podnikání?

No a co? Žádná škoda. Státu ani obcím by sice nepřitékaly peníze ve formě daní, ale zase by se nemusely financovat škody z hazardu plynoucí, o škodách morálních nemluvě.