Bůh v životě Romů

Sedláci si ve vsi postavili nový kostel. Rom se chce jít v neděli podívat do kostela, ale sedlák ho zastaví u vrat : "Kam se cpeš Cikáne ? Myslíš, že jsme si postavili kostel proto, abyste nám ho vy, Cikáni, zasmradili ?" a Rom povídá : " Počkej, chrapoune, až my Romové postavíme náš kostel, tak tam ani vašeho Pána Boha nepustíme !"

Romský knez Eugen Fejczo na pouti v Gaboltove 2005Jozef Cerven

Tolik anekdota. Nicméně, religiozita je významnou částí života Romů - jen jí porozumět. Ať se to naší materialisticko-ateistické, majoritní společnosti líbí či nikoliv. Víra v Boha či nějakou vyšší božskou moc souvisí často ve své podstatě s pověrou. To v minulosti bylo běžné u archaických národů, přičemž pozůstatky těchto pověr přežívají dodnes u všech národů, včetně „vysoce civilizovaných společností", ve formě nejrůznějších pranostik a zvyků. Těmito pověrami se archaický člověk bránil proti hltavé žravosti času, neboli - jak se vyjadřuje Mircea Eliade - proti hrůze dějin tím, že se utíkal k rituálnímu napodobování a opakování mystických archetypů.[1]

Mezi Romy velké míře přežívá kastovní společenský systém, a to i přes postupující rozklad tradičních hodnot vlivem majoritní společnosti. Jsou tedy v podstatě archaickým národem. Proto se u nich musíme dívat především na význam jejich vztahu k Bohu a božské moci jako takové, bez ohledu na dodržování konkrétních náboženských předpisů. Náboženství Romů se pak vnějšímu pozorovateli jeví jako symbióza křesťanství, zvyků a obyčejů místního majoritního obyvatelstva a různých pověrečných představ původních náboženství, přinesených pravděpodobně z indické vlasti nebo nasbíraných během exodu.

Tím se víra může mezi jednotlivými romskými komunitami lišit a to i dost podstatně, zvláště,  pokud žijí v různých kulturních prostředích.

Každopádně pro Romy „Bůh je svrchovaná hodnota, nejvyšší síla, ke které se člověk obrací, když mu jeho slabost nedovoluje uskutečnit dobro, hodnoty a ideály."[2]  Je to velký dobrý duch, který všechno stvořil, který řídí svět i osudy lidí a zvláště Romů. Zná jejich problémy a tedy i příčiny jejich jednání, ať dobrého či špatného. Proto Bůh tato jednání neustále omlouvá a má k Romům (a Romové zase k Bohu) zvláštní přátelský, ba až rodinný poměr.

Jedná se tedy o projev určitých animistických, ba až démonických praktik, které jsou nemnohými, Romy zabývajícími se etnografy, považovány za podstatu romského náboženství. Tyto praktiky, které jsou stále dosti živé mezi již ojedinělými, do určité míry snad ještě uzavřenými[3] romskými komunitami na Slovensku, se projevují ve svérázném romském lidovém náboženství, plném pověr a magie. Jedná se tak o synkretický komplex křesťanských názorů a projevů vlastní víry Romů těsně před rozpadem jejich tradičních komunit.[4]

S ohledem na indický původ se dá předpokládat, že Romové si vzali sebou i své původní náboženství. Romského exodu se však nezúčastnila kasta pověřená duchovní péčí o příslušníky ostatních kast, tedy romští bráhmani, starající se o duchovní péči příslušníků ostatních kast. Tím Romové vlastně své náboženství ztratili.[5] Význam tohoto neštěstí je zřejmý, když srovnáme romskou menšinu s menšinou židovskou, která byla po staletí vystavena stejně krutému pronásledování. Židé jsou národem Knihy a rabíny měli vždycky s sebou.[6]

 Podle loni zemřelé významné české romistky Mileny Hűbschmanové si Romové z Indie odnesli hinduistickou tradici, přičemž slovně formulovaná nauka je pro ně málo významná. Žitá religiozita, která je podle Hűbschmanové podstatnější než učení, je zakódována ve způsobu života, ve zvycích a mravech, v postojích k přírodě a vlastní existenci, pospolitosti, v pohostinné otevřenosti, v upřímnosti a pokoře, v obsahu nejrůznějších tabu, v řádu vztahů mezi muži a ženami stejně jako mezi rodiči a dětmi, ve způsobu přijímání autorit atd.[7]

Umějí se Romové modlit?

Pohled majoritní společnosti na religiozitu Romů je po staletí pokřiven představou, že Romové nemají náboženství. Již v roce 1350 Ludolphus de Sudheim píše, že „... s Řeky jsou Řekové, se Saracény Saracénové." Daleko tvrději se o Romech v roce 1530 vyjadřuje tzv. Krantzius ve spise Saxonia, když tvrdí: Canino ritu degit: nulla religionis illi cura: in diem uiuit" (Žijí na způsob psů: nepěstují žádné náboženství: žijí den ze dne).  

Tyto názory v podstatě přetrvávají podnes. Podporují je například i tvrzení, že Romové nechodí do kostela nebo že se nedovedou modlit. To do určité míry potvrzuje i poznatek katolického kněze Jiřího Rouse, který o Romech píše, že mnozí si ani nedovedou představit, že „kostol nie je iba pre bielych", a tradiční romské pojetí také ke kostelu neinklinuje: „Doma jsem mezi svými, a tedy i k Bohu blíž." „Věřící nepotřebuje kostel a faráře...".[8]

Pro vyvrácení či potvrzení těchto názorů je nutno zamyslet se nad způsobem, jakým Romové komunikují s vyšší božskou mocí, tedy zda vůbec a jakým způsobem se Romové modlí. Modlitba je totiž povznesení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o vhodná dobra[9] a je významnou součástí křesťanské tradice, kde zahrnuje tři významné projevy života modlitby: ústní modlitbu, rozjímání a vnitřní kontemplativní modlitbu.[10]  Tolik definice Katechismu katolické církve.

Tutéž otázku si klade i Milena H­űbschmanová (1999) a rovnou na ni také odpovídá. Modlitba je, když člověk promlouvá s Bohem, když Bohu děkuje, když Boha o něco prosí, když Boha chválí či když Boha oslavuje. V  podstatě tak souhlasí s definicemi uváděnými v Katechismu katolické církve. Vzápětí však dodává, že ten kdo se opravdu modlí - to znamená, že neodříkává bezmyšlenkovitě Otčenáš - nemůže než dát těmto výrokům zapravdu. A je-li  tomu tak, pak se Romové „modlí" neustále, protože O Roma pes visaren kijo Del tosarastar dži raťi (Romové se obracejí k Bohu od rána do večera)[11].

Svůj názor Milena H­űbschmanová staví na modlitbách kulturního prostředí Indie, odkud Romové vyšli. Jedná se především o mantry[12], krátké jednověté formule vysílané k Bohu, resp. o bidžamantry (dosl. semenné mantry), což může být pouze opakování božího jména. Důležitou součástí bídžamantry je však vědomí, že toto opakování znamená, že chci zůstat ve vztahu s Bohem. Formalizovaných i neformalizovaných manter je v kulturně-sociálním slovníku Romů obsaženo velké množství. Co jiného než mantry jsou přání: ochraňuj tě Pán Bůh, Bůh ti dej štěstí a zdraví, dejž ti Bůh otevřenou cestu. A těchto přání mají Romové bezpočet, mnohdy i na místě improvizovaných.[13] Tyto modlitby mají podle mínění autorky zcela jinou formu než modlitby křesťanské. Ovšem i křesťanství, a nejenom křesťanství,[14] zná velmi krátké modlitby, což jsou např. modlitby střelné, které se svým charakterem blíží mantrám. Uváděná přání, jak je H­űbschmanová cituje, jsou navíc téměř totožná s běžnými přáními a pozdravy křesťanskými. Pravdou ovšem je, že u majoritních křesťanů se z běžného života prakticky vytrácejí a navíc se stávají prázdnými, nežitými a většinou již nic neříkajícími frázemi.

Kostel, kněz, církev

 Příčina neochoty Romů chodit do kostela je naznačena již uvedenou citací Jiřího Rouse. že  mnozí Romové nemohou pochopit, „...že kostol nie je iba pre bielych".  Tomu odpovídá romské Rom Romeha, gadžo gadžeha (Rom s Romem, gádžo s gádžem). Zde se dá opět usuzovat na žité pozůstatky indické tradice. V Indii, kde systém kast vytváří velmi rozdílné sociální distance, je docela běžné, že příslušníci jedné džátí nenavštěvují chrámy určené pro jinou kastu.[15] Navíc k navázání bezprostředního vztahu s Bohem není kostel potřeba a věřící Rom tudíž nepotřebuje kostel ani faráře.[16]

Obecně však kněz je v pojetí Romů více než obyčejný člověk. Dokáže totiž komunikovat s druhým nepozemským světem, což mu zaručuje u Romů dostatečnou vážnost, i když téměř vždy se jedná o gádžovského kněze. Celou řadu úkonů při styku s vyšší božskou mocí však obstarávají některé romské ženy v rámci věštebné praxe.

V životě Romů je však velmi často také zapotřebí služeb profesionálních obřadníků. Jedná se především o obřady křtu, pohřbu, vymýtání duchů tzv. mulů, stvrzování přísah atp.  V těchto případech již romské věštkyně nepostačují. Funkce kněze je tak zcela nezastupitelná a Romové se musí obrátit na kněze nacházejícího se v majoritním prostředí. Mnohdy ani nerozlišují, ke které náboženské instituci daný kněz náleží.[17] Proto se také Romové podle Evy Davidové[18] matričně hlásí k té církvi, která v prostředí kde žijí je, či převažuje. Tento názor tak nepřímo potvrzuje již citovaný výrok Ludolpha de Sudheim, že „...s Řeky jsou Řekové, se Saracény Saracénové." Nutno si ovšem uvědomit, že se v žádném případě nejedná o projev bezcharakterního přizpůsobování se, ale o naplnění jedné ze základních životních potřeb Romů.

Příslušnost Romů k jednotlivým církvím je skutečně různá, i když se dá vysledovat určitá tendence. Vzhledem k romské mentalitě a zálibě v určité okázalosti se zdá, že Romy budou přitahovat církve katolického ritu více, než církve protestantské. Tento názor zastává například již citovaný Jiří Rous: Téměř všichni se považují za katolíky. K Církvi je zřejmě mimo jiné přitahují honosné obřady, barvy, vůně. Jakákoli oslava (i náboženská) bez kolektivu, tance a pití je pro ně neúnosná. Velmi se jim líbí bohatá květinová výzdoba a rádi přicházejí tam, kde je mnoho lidí.

Poněkud jiný názor má pravoslavný kněz David Dudáš[19], který tvrdí, že pro Romy je nejpřitažlivější a nejpřijatelnější církev pravoslavná. Uvádí dva důvody[20]. První z nich je tvrzení, že na Balkáně žije většina Romů a 85 procent z nich se hlásí k pravoslaví. Dalším důvodem je skutečnost, že řada romských rodin v jeho rokycanské farnosti vlastní pravoslavné obrazy, které přivezli jejich předkové z východního Slovenska. A tito předkové, kteří přišli do Čech zhruba před padesáti lety, na východním Slovensku dávali přednost obřadníku ruskému, tedy pravoslavnému knězi před katolickým. Tato žitá tradice u potomků těchto Romů dodnes silně přetrvává.

David Dudáš tím nevyvrací, ale naopak potvrzuje postoj Jiřího Rouse, není dokonce ani v rozporu s Evou Davidovou. Na východním Slovensku pravoslavná církev je velmi rozšířena a za minulého režimu byla podporována komunistickými úřady jako protiváha vůči církvi římskokatolické a současně byla náhradou za zakázanou církev řeckokatolickou. Tak se vlastně potvrzuje stanovisko Evy Davidové, že Romové se hlásí k církvi, která v dané oblasti převažuje. Vztah k Bohu, a tedy i příslušnost k určité církvi je součástí tradice romské rodiny - famel'je. To platí i pro Romy na Rokycansku. V případě dedukce o balkánských Romech může jít o přizpůsobení se Romů náboženství gádžovské majority, jako např. na východním Slovensku.

Oficiální údaje o příslušnosti Romů ke konkrétním církvím scházejí. Výsledky zveřejněné Českým statistickým úřadem po sčítání lidu v roce 2001 vůbec neuvádějí romskou národnost v tabulce skladby věřícího obyvatelstva podle náboženského vyznání a národnosti[21]. Přestože se k romské národnosti přihlásilo pouze 11 746 Romů, jedná se o pochybení státního úřadu. Právě pro narůstající romskou problematiku měly být údaje zveřejněné ČSÚ relevantní tomuto problému i při nízkém počtu Romů, kteří měli odvahu se ke svému romství oficiálně přihlásit.  Příslušnost Romů k jednotlivým církvím je tedy velmi obtížné specifikovat.

Každopádně lze konstatovat, že duchovní aspekt romského etnika je velmi silný. Bůh a víra v Boha, přes postupující rozpad tradičních hodnot Romů, stále hraje v jejich životě velkou úlohu. Spiritualita Romů a její kořeny by si zasluhovala podrobnou samostatnou studii, která by mohla ukázat jednu z cest, jak řešit romskou problematiku. Duchovní aspekt romského etnika však pomalu přichází vniveč v prostředí sekularizované společnosti, a tím se vytrácí možnost vytvořit pomyslný most k překonání vzájemné, hluboce zakořeněné nedůvěry. Nedůvěry majority vůči Romům, v nichž mnozí vidí jen povaleče, flákače a zneužívatele sociálních dávek.

 Na malém obrázku u perexu je tzv. svatá Sára (Kálí Sára), uctívaná Romy.

Poznámka: Článek byl zveřejněn (bez úvodní anekdoty) v religionistickém časopise Dingir 4/2006. Vzhledem k tomu, že se jedná o odborné periodikum, které není širší veřejnosti dostatečně přístupné, umísťuji tento článek i na svém blogu.

[1] SKALICKÝ, K. Po stopách neznámého Boha. 2.vydání. Trinitas. Svitavy 1999. ISBN 80-86036-19-7.  str. 125

[2] H­ŰBSCHMANOVÁ, M. Několik poznámek k hodnotám Romů. Inn.Romové v České republice. Sešity pro sociální politiku. Socioklub.  1999 str.39

[3]  Z dnešního pohledu lze již těžko hovořit o skutečně uzavřených komunitách, neboť mocensko - socializační vliv majoritní společnosti a následný proces rozpadu tradičních romských hodnot zasáhl již i tyto komunity.

[4]  Srv. DAVIDOVÁ, E. Romano drom - Cesty Romů. 1.vydání. Univerzita Palackého. Olomouc 1995.   str.123- 137

[5] Srv. OLÁH, V. Zamyšlení nad naším národem. In. Romano kurko. 1997

[6] ŘÍČAN, P.  S Romy žít budeme -  jde o to jak. 1.vydání. Portál Praha 1998. str.54

[7]  OLÁH, V. : str.55 Autor zde zaznamenává svůj rozhovor s  M.H.

[8]  ROUS, J. Romové - vhled do problému a možnosti evangelizace. Brno 2002. (Text zveřejněn na www.christnet.cz )

[9]   Katechismus katolické církve, čl. 2590

[10]  KKC 2721

[11]  H­ŰBSCHMANOVÁ, M.  str.40

[12]  Pojem mantry je pojímán i šířeji, jak uvádí např. K.Skalický (1999) na straně 69.

[13]  H­ŰBSCHMANOVÁ, M.  str. 40

[14]  Mezi muslimy je rovněž řada podobných pozdravů a přání.

[15]  Srv. H­ŰBSCHMANOVÁ, M.  str.41

[16]  Srv. ROUS, J. 

[17]  Srv. H­ŰBSCHMANOVÁ, M.  str.41

[18]  Srv. DAVIDOVÁ, E. . str.123

[19]  První pravoslavný kněz romského původu ze Starého Plzence, nyní působí v pravoslavné farnosti Rokycany.

[20]  Srov. http://Romove.radio.sz/cz/clanek/20068

[21]  Předběžné výsledky sčítání lidu, domů a bytů 2001. Český statistický úřad. Praha 2001.